Stavíme Bungalow 13

Budím se už po paté hodině. Ani ne tak, že by se mi chtělo, ale budí mě zmrzlé nohy. Ponožky chundelky se válí vedle postele, kde mi je pracně zahřívá můj malý rytíř Harry. Hebký kožíšek mu neskrytě závidím. Snažím se vnutit k manželovi a ukrást mu trochu toho tělesného tepla. Starý dům mých rodičů je studený jako pitevna. Nekompromisně musím vstát a jet do práce. Manžel se zavrtává i do mých vyhřátých dek a já se klepu než najdu teplé podkolenky, zahazuji krajky spodního prádla a měním je za bavlněné, co na mě křičí: Hello, Mumm! No co, je přece zima, na estetiku není čas. Potěšeně se soukám do džín a jsem ráda, že jsou mi trošku větší. Ještě triko s dlouhým rukávem (to je jedno, že je na něm rybička nebo možná pejsek? v práci si svetr svlíkat nebudu) na to rolák. Obstarat Harryčka, je to plyšáček! Šmarjá zuby! Pocintám si rolák zubní pastou a zoufale se ji snažím dostat dolů. Konečně je to pryč. Jednou rukou si patlám řasenku a druhou rozčesávám vlasy. Venku skučí vítr. Podrbu Harryho, manžel rozespale zamumlá z tepla postele nějaký pozdrav a už ho zase bere. Omotám si pečlivě tlustou šálu přes límec zimní bundy, natahuju rukavice a vycházím z domu. Větřík mě hned ubezpečil, že bylo zbytečné se dnes nějak načesávat. Klopýtám k autu a snažím se nevyšlápnout psí lanýžek, jež nechává na dvoře psí bestijka rodičů. Kovová vrata se rozlétl a do obličeje mě bičoval déšť se sněhem. Zapřela jsem vrata cihlou a doufala, že stačím vyjet s autem než se vrata zavřou sama. Podařilo se. Usedám za volant a pouštím na plné pecky topení a vyhřívání předního skla. Konečně házím blinkr a vyjíždím do chumelenice. Tma jako v pytli. Pouštím si rádio. Blikající světla aut, reklam a veřejného osvětlení umocňují atmosféru spíše prosincovou. A teď přišel hlavní hřeb dnešního rána. „Milí poschluači, dnes je to přesně 10 týdnů do Vánoc a protože atmosféra dnešního počasí nás k tomu přímo vyzývá, pustíme vám překvapení.“ ……a z rádia se spustí: Štedrééééj večer nastáááál….. Zoufale se praštím hlavou o volant tak, že se mi šála zachytí za řadící páku a já se musím smát tomu, jak je to děsně blbý, když venku v polovině října sněží, v rádiu hrajou koledy a všude běží reklamy na snowboardy, když před 10-ti dny bylo ještě vedro. Následně si poprskám volant, protože jsem se přistihla jak si za jízdy broukám s Martou Kubišovou: „Paní máma vstala, koledu nám dala.“ Přijíždím do Pardubic a chumelenice sílí, rádio hlásí jednu nehodu za druhou. Zařadím se do ranního štrůdlíku a sunu se k centru, parkuji před školou a počítám do tří než vystrčím do té zimy hlavu, přimhouřím oči proti větru a prchám do blízké pekárny pro svačinu. Je tam příjemné teplo a krásně to voní. Běžím parkem do práce a šokuje mě, že jak je za tmy krásný vodotrysk s barevným světlem a jak to vypadá kouzelně s tím poletujícícm listím a sněhem a říkám si, kam asi chodí spát vodní víly….:-)