Stavíme Bungalow 13

Nebudete tomu věřit, ale šla jsem na úřad pořešit dokumentaci jak nám vedou či nevedou kabely od elektriky přes pozemky a dostalo se mi takového nenávistného výčtu všech negativ na adresu mou a naší ulice. Minulý týden zde byl manžel a starosta slíbil dokumentaci nachystat. Přijížděl na kole a hned otráveně, že neměl čas a že to teď najde. Pod okny nám jezdí tatrovky se zeminou a příšerně práší, auto je obaleno i motor(nelze to ani spláchnout ), okna, trávník zničený, prádlo nelze dát ven, tak se mi vysmál, že si tam můžou z dálnice jezdit jak chtějí, že doklady ke škodě můžeme poslat jim. Další rozhovor se budu snažit zachytit věrně zatímco otráveně a se vzdycháním hledá dokumentaci:
I:“Když už jsem tady, chci se zeptat na problém s kanalizací a zeptat se na to jak to je. Plánujete tady splaškovou kanalizaci a my si nechali dělat z ulice 6 čističek a vyhodili tak 300tis.“
S:“Čističky si můžete nechat a neříkejte, že jste vyhodili za čističku 300tis.“
I:“Říkala jsem za 6 čističek, říkal jste nám, že tu kanalizace nebude a to jste nás trošku obelhal, to pro nás není levná sranda a pak platit stočné.“
S: (dost agresivně) Já vám prodal ty nelepší pozemky a nechal tam udělat sítě za 280,- za metr a vy mě tady nazýváte, že jsem vás obelhal.(utíká od tématu) Nechali jsme vám to tak levně, kolik myslíte, že nás to stálo, to je od vás nevděčný. Vy si Truskovi (jmenujeme se Truksovi) jen pořád na něco stěžujete a já vám vždycky vyšel vstříc. Dneska bych za ty pozemky dostal 580 za metr….
I: Ehm, pozemek jsme koupili přes realitku a za metr jsme dali 330 a pořád si nestěžujeme, manžel tu byl poprvé s něčím minulý pátek, kdy jste mu slíbil dokumentaci k Čezu…..
S: (monolog)…. to buďte ráda, když vás ještě někdy pozdravím, si tady hrajete na tiskovou mluvčí tam vás (celou dobu rozděloval na místní a „nás“ z ulice), jestli něco někdo má, ať si přijdou. Vy si, milá paní, neuvědomujete, co jsem tady vybudoval a jak mě místní mají rádi a nikdo si na mě nikdy nestěžoval a vy si sem přijdete a takhle se mnou jednáte, to teda je jako vrchol. Místní ani nechtěli, aby se ty pozemky prodali cizím, ale já jsem to tady chtěl omladit….
I:…nehledě na finanční přínos pro obci za každého občana….
S:….my jsme to pro peníze nedělali ( že nás v listopadu lámal ať se přihlásíme, aby měla obec víc pěněz) a vy si neuvědomujete (zřejmě jsem vypadala velmi neuvědoměle, když tuto frázi opakoval po tisícé…mohl za to můj ošklivý opar na rtu…já to věděla,taky se mi nelíbí), že platíme za vás odpad, to si neuvědomujete.. že v platbě za odpady nemáte zaplaceno odvoz plastů! Já se s vámi ani nemusím o ničem bavit, protože tu nemáte trvalý pobyt, takže nic nejste! A když se takhle chováte a pořád si stěžujete, tak si zaplatíte pilířky, ty jsou v majetku obce a když se takhle (sakra jak přesně, prošvihla jsem snad instruktážní video jak se chovat u starosty?)chováte tak si uvědomte co bude až bude chtít někdo garáž, plot nebo altán…kdo to schvaluje…
Pak pokračoval dokola na téma obelhaný, obec, jak nás místní nechtěli a jak jsme nevděční a končil tento monolog tím, že máme pozemek prodat a přestěhovat se, když se nám to (sakra, zase jsem asi nedávala pozor, co přesně) nelíbí. Asi jste si všimli, že odpověď na otázku… co teda bude se stočným a s našima čističkama bude, jsem nedostala. Byla jsem statečná a znovu se pustila do boje odpověď na mou otázku.
S:….podívejte se (dobrý tak tady se chytám, dívám se mu upřeně do očí, abych odpoutala pozornost od svého oparu a zabránila tak dalšímu útoku), obec nemá peníze, to, že se rozjela dokumentace, nic neznamená, nejdřív by byla tak za 5 let a co bude za pět let, když nevíte, co bude zítra (áááá tak já vím, že bude zítra 1.5. sobota – máme na záchodě kalendář! jak se, vida, hodil…), takže vás to nemusí zajímat.
I: Takže budeme muset platit stočné…..
S:No nemusíte, uděláte si nádrže….a do kanalizace nic nejde…
I: Fajn,ale vsakování do země stojí majlant…a záchytná nádrž…co s ní v zimě, když nezaléváte…
Hoplá a zpět k tématu „obelhaný, výhružky a tisková mluvčí…“
I:No, když jsme si pozemky kupovali tak jste toho slíbil vícero… co třeba kontejnery u nás….
S: to byl zas jiný váš tiskový mluvčí (jééé to je pěkné, budu si tuto činnost uvádět do životopisu) a ten řekl, že tam kontejnery nechcete….
I:…kdo by je chtěl před svým pozemkem
S:…to nebyl žádný jeho pozemek (pro upřesnění, je to pozemek jeho přítelkyně se kterou dům stavěli)
I: Dobře, a co uděláme s tím Čezem, odkázali nás na vás, protože Geo Šrafo tvrdí, že mělo s vámi uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene a my ve smlouvě s vámi žádné břemeno nemáme.
S: My s tím nemáme nic společného. Geošrafo neznám a mám tu od nich dopis, ani jsem to ještě neotevřel, nevím,co v tom je. Tak tu smlouvu s nimi nepodepisujte….
I: Nepodepíšeme. Mluvili jsme s právníkem, jde nám o to, kdo udělal chybu a jaktože je pod naším pozemkem kabel, který tam nemá co dělat, nehledě, že mohlo dojít k tragickému neštěstí, když pár centimetrů od toho, kde ten kabel geošrafo zakreslilo bagr hloubil díru na čističku.
S: To je vaše věc, když na vašem pozemku někdo zakopal kabel, to jste si měli ohlídat. To si kolaudoval Čez sám….
I:Ale ti nás odkázali na vás….. a ty sítě byli součástí…
S:Podívejte se (dívám, dívám… až mě slzí oči jak se upřeně dívám), my jsme vám prodali tak nádherný pozemky a vy si neuvědomujete (jůůů, opakování matka moudrosti), že za tu cenu to máte zadarmo a my jsme tomu investovali…. (naznačuje, že to je jeho a jejich obec a vlastně i ty pozemky jsou jejich jako obce, což se mýlí, ale v této zemi je soukromý majetek jako prd a ty jejich klackomávačky nám běhají dodnes po pozemku jakoby nic)… opakuje jak je oblíbený a jak se já chovám (kéž bych měla kurz asertivity a víc drzosti vstupovat do jeho monologu) a že na podzim jsou volby a uvidím, že jako kdo bude starostou…. a jak vadíme místním lidem (já říkala manželovi, aby při běhání tolik nedupal a plival víc na zem, aby zapadl)…..a že nám vyšel vstříc a dovolil nám ten náš domeček…. (to jsem nepochopila)
No skončilo to tak, že mi po lekci hulákání a jasném dávání najevo, kdo je tady pánem, podal tu dokumentaci, že nic podepsat nechce, že mi jako věří a ne jako já jemu, že ho obviňuju z obelhání…Ve frontě stojící a obézní paní sekretářka, co ji stékal omastek po chlupaté bradě (teď nechci mystifikovat, že to mohla být i slina) se na mě vražedně dívali. Cítila jsem se jako bych procházelou celou smrti k elektrickému křeslu, ikdyž i soucit jsem zahlédla, když viděli maličkou ženu v mikince ICELAND (no tak jim fandím, měli jsme chvilku čisté nebe a oni na Islandu víc turistů) a podle řevu starosty si mě za dveřmi nejspíš představovali jako dvoumetrovou přebornici v judu z SK Chvojkovice.

Omráčeně jsem se vlekla do té naší ulice a šla si aspoň postěžovat sousedce. Pak napsala asi tisíc sms manželovi a ještě mu volala do zahraničí, abych se trošku uklidnila a taky napsala tento článek než vychladnu a zároveň se krotím, abych byla objektivní…. věřte mi, klepu se jak ratlík, ale už je to lepší. Jen mi na klidu nepřidává, že… si na našem pozemku a s námi mohou dělat co se jim zlíbí a že válka právě začala….

P.S. ….kabely měly samozřejmě vést pod obrubníkem silnice, starosta tvrdí, že 30 cm od obrubníku je ještě obce, zbytek ho nezajímá….

Úplně náhodně volá můj muž domů, kam mu přišel dopis a rovnou smlouvy k podpisu od nějaké geodetické kanceláře, že na našem pozemku bude věcné břemeno na nějaké vedení kabelu z Čezu. Bez jakéhokoliv jednání, upozornění a rovnou smlouva. My jsme pozemek koupili nezatížen břemenem a jasně se tak se sousedy bouříme. Zase to podělal starosta, který to musel vědět a tak jako nás ošálil s tím, že nebude splašková kanalizace a my si tak dohromady za několik set tisíc pořídili až na jednu vyjímku čističky odpadních vod…. a najednou budeme ještě platit stočné :-/. Takže co s tím? Já jsem chtěla, aby to probral s právníkem a pak šli spolu s ostatními za starostou a domluvili se, co to jako má všechno znamenat…..

Takže jsem slíbila udělat mini reportáž o Vinařském pardubickém půlmaratónu. Manžel se vrhl na běh jako Shrek na Fionu a dá se říci že začal před 10-ti týdny trénovat z úplné nuly a povánočního tělesného nekondičního stavu, aby se vypracoval na budoucího závodníka a běžce. Psychologicky je to asi otázka řešení třicátníků, aby si ještě dokázali jací jsou štramáci a jsou to štramáci! Fajn, manžel se přihlásil na 21km dlouhý běh. Do té doby dal asi 15km, ale přípravu nezanedbal a tak se mi v kuchyni místo koření a lahůdek objevoval bílý prášek neznámého původu, který byl identifikován jako iontový nápoj a hromady vitamínů a přípravků podpůrných pro sportovce (měli by dělat i něco pro ženy v domácnosti omdlévající únavou nad nevyžehlenou hromadou, nad špinavým nádobím, drobkama pod pohovkou, nevytřenou plovkou se stopami upocených nohou velikosti 45 a zašpiněnou koupelnou, kde je otázka minuty ji po sobě uklidit, kdežto gruntování zašlé špíny zabere i několik hodin…..). Skříňka dostala svou vyhraněnou poličku, kde přijímala sportovní oděv vhodný pro běžce a pachy, které k tomu patří.

Nastal den D. Ranní vysedávání na wc u mého muže způsobila za a) nervozita nebo za b) mléčná kaše k večeři. Spravilo to Immodium. Dojeli jsme do Pardubic, relativně pěkně zaparkovali a šli se zaregistrovat. Čekala jsem nějaký obřad,ale bylo to „háááá Truksa“, škrt a předaná igelitka s bavlněným tričkem, diplomem, který byl zahlcen reklamou, lístkem na jídlo (který jsme hned ztratili jak byl prťavý), jablkem, co pamatovalo ledacos a lahví dobrého vína. Číslo bylo třeba přišpendlit na závodníka a jak to bývá, když už bylo třeba špendlit, nebyly špendlíky k nalezení a bylo nutno vyškemrat špendlíky jinde. Sledovali jsme předběžně soutěž handbikerů a nechápali imbecilnost metr od nás stojících policistek (opravdu elita národa a asi se začnu v olicích bát i za dne), které se bavily jak hloupé pipky, co to je „hanbik“ (foneticky) a jak pozná tandem od handbiku…přičemž tam zuřivě mávaly a slintaly si vzájemně do píšťalek, aby pak nechaly omylem místo do cíle projet jednoho hanbikera ještě další kolečko….Na jeden přechod tam byly 4 ženský a přitom o pár metrů dál courali chodci v závodišti zcela nekontrolovatelně.

Pak se odběhl lidový běh, kde mě zaujala jen paní běžící s pejskem a následně tlupa in-linistů. Protože byl vyhlášen smutek za polské oběti tragédie, byl zrušen jakýkoliv doprovodný program a to zas byla tragédie pro diváky, pro které to nebylo nijak atraktivní a tak krátce po startu hlavního závodu, žízniví a haldoví odešli domů a jen rodinní příslušníci posečkali a každé kolo fandili svým závodníkům.Takže atmosféra nulová.

Potkala jsem paní Danu Zátopkovou a mám její podpis obrázkem. Je to velmi milá a vitální paní, která ve svých 88 letech běhala na podium předávat ceny mnohem svižněji než moderátor. K uloveným podpisům patří také podpis budoucí olympioničky Anky Pichrtové a pana Jiřího Soukupa (82let) -nejstrašího závodníka.

Závodníci byli všehochuť a předem jasní vítězové z Keni stáli včele. Po rozběhání se začali všichni srocovat před dvanáctou u startu a vytvořili docela slušný chumel (bylo přihlášeno 1021 účastníků). Jenže pořadatelům nefungoval radiový přenos a tak se bavíme tak všichni mezi sebou a najednou „puf“ a bylo odstartováno. Naštěstí se start ucpal a tak se šlo po výstřelu pěkně dopředu než se to rozběhlo. Pak najednou bylo ticho a prázdno a bylo slyšet jen rozčilené fanoušky u moderních kadibudek, které pořadatelé řádně nadimenzovali a pro 1000 závodníků a dalších tisíc lidí kolem dali tyto kadiboudy pouze tři, přičemž hned po startu už fungovala jen jedna. A protože všechno bylo zavřené a nebylo si ani kde odskočit fanoušci zmizeli.

Po prvním kole, které manžel přepálil a běžel 9,5km/h, se pár lidí sešlo (vč. mně a kamarádky s dítětem) a viděli jsme rovnou do cíle vplout keňské gazely (čímž skončila ta nejatraktivnější část pro diváky). Manžel vypadal ještě svěže, nechystal se zkolabovat a tak jsme čekali 3/4 hodiny na druhé kolo, kdy poběží… To už trošku funěl, nicméně mě řekl pár milých slov a běžel na poslední vyčerpávající kolo. A tak čekám a čekám (již sama s asi 7lidmi v zádech) před cílem na manžela a on pořád nikde….nicméně za chvíli jsme ho zahlédla v hledáčku a zoomu fotoaparátu a mávaje na sebe jako dva milenci po dlouhém odloučení se blížil k cíli. Tlačila jsem se honem přes zábrany, al e neplánově zrychlil a já tak nestihla vyfotit jak proběhl cílovou páskou a dostal medailyza účast. Vypadal na šlupky a nebylo jasné jestli pláče nebo bude blinkat, ale ustál všechno a voda a dobré pardubické koláče mu pomohly. Oblímal mne jako, kdyby mě někdo vytáhl ze chřtánu islandsk sopky a zažehnal tak absenci domácího servisu. Byla to dojemná chvilka, na kterou vzpomínám naposledy před sedmi lety, když jsme se brali. Pořadatelé trošku nepřemýšleli a vyšťaveným závodník po doběhu nabízeli guláš, což bylo zralé tak akorát na to ho vrhnout pod nohy studentům, kteří rozdávali občerstvení. Trošku si tam přihřáli polívčičku politické strany před volbami, ale to si asi ani nikdo nevšiml. Pak bylo slavnostní předávání cen na podiu, což bylo pěkné a manžel se vyfotil s dvěma největšimi českými borci, což uvidíte ve fotogalerii. Pak jsem řídila domů a manžel byl ještě ovíněn euforií, že to dal ten závod a tak jsme se šli večer ještě 11km projít. Nicméně byl smutný, že to s ním žádný z jeho přátel vůbec neprožíval a ani nidko nepřišel mimo mne a mojí kamarádky. Byl to zasloužený výkon a vydřený! Číslo 398 doběhlo půlmaratón za 2:35:50!

Není od věci zmínit novinky na našem panství . První novinkou je, že můj muž začal běhat a tuto sobotu se zúčastní Pardubického půlmaratonu. Já uběhnu maximálně 400m (občas i kilák) a to jen v případě, že je tam nějaký výprodej. Začali jsme chodit na dlouhatánské procházky po okolí (10-15km), abychom poznali, co máme za humny. No, upřímně okolí naší obce je čisté,ale jen kousek od nás na Převýšov a Žizelice jsou příkopy plné smradlavých odpadků a ledacos se tam rozkládá, uprostřed ničeho u křovíčka jsou vyhozené matrace, kočárek… igelitky s plastama a jedno místo bylo snad i s rozkládající se mrtvolou. Jinak příroda je tam skvostná.
Doma jsme příliš nepokročili, ale okolí domu se začíná měnit. Na etapy hrabu zahradu a snažím z toho rumiště vytvořit pěkný kout. Udělala jsem zdobivou terásku s květinami před vchodem a druhou miniterásku před fr. oknem. Soused naproti nám ve slepé ulici začal stavět, takže jsme pod absolutní ztrátou soukromí a začalo se stavět a činit vícero lidí na parcelách, takže ta zimní uzavřená idylka je v háji. Pletivový plot jen vymezí hranice,ale dokud to nezakryjeme nějak více tak o soukromí se nedá hovořit. Takže jsme i odstoupili od plánu zakoupit lavičku, aby si bylo venku kde posedět, protože si posedět s hordou zíračů (viz předchozí článek) nebo hulákajících a věčně pokřikujících zedníků ztrácí na idylce. Takže chodíme hodně na dlouhé procházky za jakéhokoliv počasí nebo jsem zavřeni v obýváku, protože před ložnicí nám chodí kadit a čůrat náš horní soused a vůbec se nestydí…..

Zírání. Popsala bych ho takto, stojící (sedící, ležící…) člověk, obvykle s otevřenými ústy (je možno vidět i jedince se zavřenými ústy) a sledujíce zaujatě jedno místo. Nenechá se rušit a urputně se snaží dodržet směr sledování a minimalizovat mrkání. Pokud předmět, na který je zíráno, je ve vzdálenosti, která pro krátkozraké představuje problém (a nemají v kapse brýle), je nutno se k obzíranému předmětu přiblížit na zíratelnou vzdálenost. Zírající se nesmí nechat rozhodit z kontextu a vyrušit ostatními, nezírajícími. Ani v případě, že stojí před vaším domem a předmětem jeho zírání jste vy a ten dům. Je potřeba říci, že prvenství v zírání jistojistě mají čeští sportovci-zírači. Při cestování po světě jsme dosud rovnocené zíratelé nepotkali. Takže, bydlíme ve slepé ulici, jsme tam jen my a naše Barča, nic víc. Přijíždím k domu (někdy přicházím) a před ním stojí pár profi zíračů. Stojí před domem a zírají na něj. Někteří sportovnci jsou vícebojaři a zvládají zírat na mne jak parkuji, vykládám nákup, uklizím venku, věším prádlo, natírám něco, dělám terásku, hrabu listí (tam uznavám, že budí pozornost moje japonská čepička, protože mám nemocné uši), dávám listí na hromadu a všechno sledují souběžně, klidně si popojdou blíže, někdy se jdou až do okna podívat, jak se předmět zírání mění i uvnitř… Jsem samozřejmě hrdá, že jsme v naší zemi v něčem nejlepší a srdečně zvu na tréning v zírání před náš dům a na naši skrovnou rodinku i další zájemce, tektéž i naši sousedé, kteří zde již bydlí a nezájmu zíratelů neušli a stali se tak dalšími „pražáky“ k zírání!

P.S. Ani my ani naši spolubydlivší sousedé nejsme z Prahy

Milí čtenáři!
Omlouvám se, že vás trošku zanedbáváme, ale konečně se začalo u nás něco dít po jarním vkříšení. Ono se moc do ničeho nechce, když víte, že je všechno třicetkrát komplikovanější. I zatlučení hřebíčku je problém – omítka plná šutrů, trefíte šutr, vysekne se vám kus i s omítkou, což znamená použití pár osvědčených kleteb, otevření okna a hod kladivem do polí…. Pak namíchat sádru, štuk, brousnout to a zamalovat a posléze zapomenout na hřebíček…. A tak je to se vším. Nicméně se nám pár drobností povedlo a tak bylo i trocha radosti na starém bělidle…. Takže zbavili jsme se starého PC a manžel probral bednu s krámama a přestěhoval ji k sousedovi na recyklaci. Následně byl včera sběr nebezpečného odpadu a tak se nám značně uklidilo před domem a prokouklo to! Uklidila jsem konečně celý dům a společně jsme umyli okna. Venku jsem shrabala starou trávu na zahradě a před domem trošku zakvětinovala a zabylinkovala vstupní plochu. Dřevený sob před dveřmi se tváří nenápadně (přestože je červený a vánoční), nebylo ho chudáka kam uložit. A ze starých prken jsem si stloukla takové korýtko na květiny a natřela to tak aby to mělo patinu. Manžel si v rámci kooperace s menšinami vykopal díru od čističky ke kanálu, aby to nemusel přečerpávat a podpořil tak projekt, že jsme si všichni rovni a ušetřil asi tak dva litry. Chtěli jsme jít na koncert operní divy z vídeňské akademie, ale zabránil nám v tom můj osobní průjmík a nevím jestli jsou v kostele toalety . Snad na večerní zábavu v místním kulturáku budu více fit! Tak Veselé Králíkonoce!