Stavíme Bungalow 13

Blíží se hranice Maďarska a ráz krajiny obcí se změnil na vyhaslé obchody, zarostlá kdysi obchodní centra a z celnice si udělali sport arénu pavouci a jiná havět. Silnice dostaly nádech polních cest a ve vesnicích již nastala večerní siesta. Přijeli jsme méně obyvklou stranou, kde posledního tůristu spatřili roku 1782. Chvíli jsem přemýšlela, zda nejsme v Rumunsku, ale nu což, měli tu tu krizi, tak nebudu rýpat. Dokodrcali jsme se přes lázeňskou část Bükfurda (bykfirda) a zamířili do Büky (čti byku) a nestačili zírat….Za tři roky se to změnilo k nepoznání. Postavili tam supermarket a nákupní centrum a centrum se službami, vyrostlo tam dost dalších domečků sloužících k pronájmu. Všude načešíno (jakože všude Čechů jak v Chorvatsku). Neměli jsme jídlo, takže první návštěva byla u supermarketu, kde za půl hoďky zavírali. Ceny našponované, jen prasknout (dřív jídlo stálo pár šprdlíků) a výběr měl do maďarských dobrot sakra daleko a spíš byste koupili českou Tatranku než maďarský perkelt. Koupili jsme nejlevnější předražený sýr, dvě balení jogurtů, chleba, tekutiny (samozřejmě vodu a tu jsme ještě vybírali obezřetně pamatujíce na poslední koupi vody v Maďarsku, kterážto byla velmi projímavá), pomazánkové máslo a nutelu. Ještěže brali kartu, protože jsme nemělu ty jejich šprlíky a ani to nevypadalo, že by se večer někde daly sehnat. Prodavačky chtěly, abychom se cítily jako doma takže se spolu bavily a škaredily se na nás. Periferně jsem studovala stojan s novinama. Ještě, aby na mě juknul český BLESK a zdrhala bych. Nicméně můj muž si všiml u vstupu, že nasledující dva dny jse státní svátek a bude zavřeno. A sakra! To už musí být, když v Maďarsku zavřou krám!

Zcela radostně jsme zamířili ke Kellerovým, všude jsme míjeli české SPZ, německých bylo dohromady asi v počtu tří, rakouské žádné a zbývající SPZ byly domorodé. Zvoníme a nic, takže tady nastala ta peripetie…dosud jsem vždy přijeli a ubytování našli ihned. Bylo asi osm večer a mi pobíhali po vsi a zděšeně zjišťovali, že sice všude cedule jako býk (když jsme v Büku) Zimmer Frei a Pansió, ale že mají plno, nebo nemají zájem o někoho na dva tři dny. Dokonce je to určitá mafie, jezdá tam týpek v šedém Renaultu s telefonem a ten má přehled, co kde kdo má… Místní měli nějaké mejdlo u trati, takže většina lidí byla tam.. Čas se chýlil, přicházela tma a tak jsme ještě zkusili pnezióny, ale tam už vůbec neměli zájem o někoho na tak krátkou dobu. Přejeli jsme do lázeňského komplexu, stejný problém, dostalo se nám poučení, že si máme vždy dopředu zavolat nebo, že na vratech jsou vždy tel. čísla. Ehm, volat od nás do Maďarska a ptát se na cenu (na internetu ceny nemívají a když atk v reálu neplatí, cenu vám řeknou až podle toho jak vás odhadnou) několika ubytovatelů, když neumí ani slušně německy a o existenci angličtiny slyšeli jen z dabovaných seriálů.. Když i z kempu nás vyprovodili s tím, že naproti mají určitě volno a taky, že měli, sehráli divadélku, nejdřív nadšených hostitelů a následně, když jsme se zeptali na jak dlouho a dozvěděli se, že jde o prodloužený víkend, nám do očí řekli, že mají obsazeno (na začátku hovoru měli volno!). Pomalu jsme se chystali vypadnout někam víc do středu země, když jsme narazili na slováka, žijícího v Maďarsku a ten nám osvětlil jaký jsme svině. Tak mi bychom chtěli ubytování na jednu dvě noci a to se jim jako vyplatit (chtěl 50EUR za noc v bytovce, kýčovitě zařízené, ušmudlané koupelně, ale hlavně se saťákem na střeše)? Co si jako myslíme? Oni to po nás pak musejí převlíknout a vyprat ložní prádlo (dělám to doma, převlečení postele 7minut, hození do pračky a vyndání na sušák, 5minut) a to se jim teda fakt nevyplatí a teatrálně hrál divadlo, jestli ještě nechceme, aby oni platili nám, abychom se laskavě u nich ubytovali. Začínal být hrubý, někam volal a mluvil o těch čehůnech (hanlivé označení pro Čechy). Tak jsem se do něj pustila, že nemají nikde vystaveny ceny a že si ceny tvoří podle odhadu zákazníka. Že před pár lety byli nadšeni, když tu člověk přespal i na jednu noc a nikdo se neofrňoval a že jsou něco jako nafoukaní, celý jejich job spočívá v tom, že když tam mají na týden lidi, tak jednou týdně převléknout postele a vymění ručníky a zbytek času se válí u televize nebo po hospodách (to není výmysl, tak to opravdu je), jejich výborné tradiční jídlo už si u nich člověk nekoupí (já si nejedu na dovolenou koupit maďarskou svíčkovou) a ceny si nafoukli nesmyslně nahoru, místy až o 50%. Byla tma trošku jsem se bála, že dostanu na budku, ale měla jsem bojovou náladu a vduchu si opakovala případné kopy… Naštěstí jsme odjeli a bloudili nocí a hledali ubytování…ovšem čas se krátil a tak jsme se rozhodli jet zkusit štěstí a najít si penzionek, co jsme se tam stavovali při cestě na motorce… Lilo jako z konve, maďarské mlhy spíš evokovaly spojitost s Drákulou. Penzionek jsme našli, byl zavřený. Příroda byla nemilosrdná a prostě bylo třeba čůrací zastávky. Byla to krásná polní cesta, hned jsem říkala, že když to jinak nepůjde tak si tady schrupneme a holt se vrátíme do Čech. Zkusili jsme kemp, také zavřeno. Vracíme se na tu polňačku, když říkám, haha, ještě, aby tam pak ráno nejel nějaký traktor…Haha, přijíždíme a na poli oře traktor a používáme právě tuto jednu polní cestu….Sbohem přespání. Blíží se půlnoc a my jsme stále bezprizorní. Stojíme uprostřed obce a převlékáme se do čistého oblečení a bereme si mikinu a svetr. Začnou se rozsvěcet světla u domků, raději odjíždíme. Zastavujeme na jedné poslední otevřené benzíně a hodnotíme co dál…dáváme půlnoční svačinu a pití. Nejsme sami, české a slovenské rodiny s dětmi, které jedou na noc do Chorvatska nám dělají společnost…Nakonec i my jako poslední odjíždíme směr Sárvár. Tam už je také vše zavřeno a na náměstí potkáváme sakra ošklivou prostitutku. Jediná hezká věc byl nasvícený zámek. Jedem pomalu k hranicím. Vzpomínáme si, že kdysi tam někde byl motel…. jen mi na to padla myšlenka, akorát ho míjíme. Šup otočit a již parkujeme před motelem. Paní na recepci vypadá chudák vyřízeně,ale nevyhazuje nás.. je půl jedné ráno a oni mají recepci do 23h. Noc stála 25EUR. POkojík je naprosto čistý a voňavý, jen věci jsou zašlé, ale jsme vděční. Po sprše uléháme a můj muž usíná ve vteřině, kdežto já slyším ze sousedního kutloušku nějaké noční užíváníčko a nemůžu usnout. Když se ozvou dvě sprchy po sobě a v zápětí venku bouchnou dveře od auta a auto odjíždí, konečně upadám do kómatu…..

V době, kdy máme vše instatní, granulované a na vše paklíky, jsme se rozhodli vydat na mikro dovolenou. Takovou komprimovanou. Samozřejmě neplánovaně – jak jinak. Plán byl, ve čtvrtek vyrazíme do Maďarska, odpoledne se ubytujeme a další den bude válečka v lázních a pak znovu a znovu…. Zní to nudně že? Ale musím říci, že nuda na této dovolené nebyla. Čtvrteční ráno jsem teprve balila, zaopatřovala naše králičí děti a psala sestře instrukce, co jak kde v domě nalezne. Byla jsem unavená a moc se mi nikam nechtělo, protože jsem den předtím šůrovala byt, aby nebylo nikde čurbesu neb bych se před sestrou styděla. Odjížděla jsem ráno polomrtvá a otrávená z toho, že cesta bude dlouhá a nudná…. Manžel chtěl jet po dálnici a pak to vzít horem na Brno a já chtěla přes Holice. A tam byla objížďka tak blbě, že jsme se vraceli na trasu vybranou mým mužem a zase zpět na Holice. Čůrací pauza byla zapotzřebí již takto brzo neb jsem se ráno svižně nalila půllitrem čaje nalačno. Fakt, že když člověk dřepí na bobku, a vidí před obličejem krásné slunečnice, kazil pouze hmyzí národ, který rychle zkrátil čůrací pauzu na miminum. Hodinu a půl na cestě a ujeto 45km….Plížili jsme se ku Brnu, před Brnem protáhli pomačkané pozadí a natankovali za pěknou cenu kvalitního benzínu od LUKOILu a jeli do Ikei, dát si oběd. O tom jak jsou všude objížďky a opavdu je to nekonečné se někam dostat to by vydalo na samostatný článek, ale o tom dovolená není.

Z Brna jsme jeli po D až do Břeclavi, samozřejmě nějaká ta uzavírka tam byla. Musím říci, že jižní MOrava má jistě pro někoho své půvaby, ale mě to přišlo jen jako polnatá placka a některé vísky…jakoby se tam život zastavil. Otázka zda je to dobře či nikoliv. Břeclav byla pěkná, upravená a benzín drahý, zastavili jsme si konečně napustit a zkrontrolovat pneumatiky u místního Tesca. V místní novinové drbně psali, že se vyplatí pro benzín do Rakouska a Slovenska. Měli pravdu, cestou domů jsme brali benzín v Rakousku o 2,80 Kč na litru vyšel levněji. Přejeli jsme hranice a jeli po silnici č.49. Poprvé a bez mučení přiznávám, že paráda. Dosud jsme jezdili přes kýčovitý a proztopášný Mikulov a trápili se přes Vídeň nebo přes slovenské kotáry, kde hrozilo utržení kola. Cesta vedla půvabnou krajinou při slovenské hranici, vesničky byly jako ty naše jen upravenější. Stovkou se to smažilo po prázdné silnici úplně parádně. Přejeli jsme Dunaj, ze kterého mám respekt. Je úžasný, mohutný a mile mne překvapilo jak mají vymyšlený několika stupňový protipovodňový systém i na řece March. Byla vidět Bratislava,ale spíš ta část s paneláky a průmyslem.

Poprvé jsme špatně odbočili, okouzleni Dunajskou monumentálností, ale hned jsme se našli a pokračovali do Parndorfu, kde je outletová vesnička. Nevím jestli bohužel či bohudík,ale ten den byl nějaký noční prodej a slevy 80%. Blížíme se k místu a doprava maximálně zhoustla. Stojím v koloně v odbočovacím pruhu a vlevo vidím nějaké domečky a předtím parkoviště. Naivně říkám, že to je zajimavé jak mají místní domky přímo u outletového střediska…Když jsme díky vynikající dopravní obsluze přejížděli několika hektarová parkoviště a parkujeme u rodiny s karavanem, stále si říkám, kam se ti lidé narvou. Vstupujeme do městečka. Říkám si pěkně, malé a půvabné. Kupujeme manželovi tričko u Toma Krejčíře(2,95Eur) (Tailora) a šátek pro mou sestru za hlídání našich králičích chlapečků (hned se mi stýská po Harrym) a slevy jsou opravdu 80%. Rozhlížíme se a obcházíme náměstíčko. Dostáváme zdarma Coca-colu a manžela zajímají spíše sportovní obchůdky a mě okukování značek jako Burberry, Dior, Guci…nevěřila jsem vlastním očím, když jsem si mohla šáhnout na boty od Prady. Nádhera, vážně a cena 139EUR, bohužel jen od velikosti č.6., takže jsem nai nemohla předstírat, že bych si je zkusila, ale šáhla jsem si na ně, stejně jako na Manola Blahnika. Stačilo mi to ke štěstí, protože i kdybych za ty boty vyhodila třetinu svého platu tak kam v nich vyrazit na těch jehlách? Jsem praktická. A pak když jsem si myslela, že už máme náměstíčko okouknuté jsme se podívali za roh. Málem jsem omdlela, ta vesnička byla vlastně outletové centrum tak kilometr dlouhé a obchody po obou stranách. Nakoupila jsem ještě pár kosmetických cetek pro svou sestru v Body Shopu a pak jsme se jako evropská světlopleťá menšina prodírali davem mezi Vietnamci, Japonci, Araby, Turky a tmavopleťou většinou. Trochu mě to děsilo, byť jsem multikulturní. Manžel šel vystát frontu do Burger Kingu a já stála opřená o sloup venku. Vytlačila mě vietnamská rodina a oranžovými kufry. Naštěstí se uvolnilo místo na lavičce a já tam s povděkem zapadla. Přemýšlela jsem zda je to znovu ta vietnamská rodina, protože táhli zase všichni ty oranžové kufry… a pak šli stovky oranžových kufrů kolem…nechápala jsem a jen v rukou vietnamské komunity. Sedím na lavičce a zaobírám se hlubokými myšlenkami při čekání na muže. Na druhém konci seděla muslimka zahalená šátkem, usmály jsme se na sebe a dál tiše mlčeli v tom včelím úlu. Mezi nás si na chvilku sedla japonka, tak jsme seděli tři ženy různých národností a tiše jsme spolu mlčely. Pak odešla japonka a vedle mne si sedla černoška, usmály se na sebe a tak se to tam na té lavičce střídalo, jen já zůstavala. Byla jsem jediná bleďopletá pižule mezi ženami všech národností a všechny jsme tam jen tak seděly, hleděly před sebe a krásně mlčely. nakonec jsme i já opustila lavičku a šla za svým mužem žužlajíce ohavný burger, co už něco pamatoval. Minuli jsme prodejnu GEOX, kde stálo asi sto lidí ve frontě s nadějí, že koupí boty za dvacku (eur). V prodejně Lindt byla taktéž obřííííííí fronta a tam měli bonboniérky od jednoho eura, brali si toho plné ruce. Taktéž u luxusního švýcarského prádélka byla neskutečná fronta a tak jsme spíš jen tak procházeli než jsme objevili líheň zmiňovaných oranžových kufrů. Byl to vesměs holý obchod, všude jen hromada šedých a oranžových kufrů Samsonite. Cena 32-54 EUR z původních 300-500EUR. A tam stál ve frontě hlouček vietnamců a jen ji je prodávali z palety. Líheň kufrů jsme opustili se smíchem. Zbytek obchodů jsme jen tak prokoukli od dveří, bylo to dost únavné. Když jsme se vraceli viděli jsme ještě nákupní Galerii, mrkli jsme tam a v obchodě s překrásnými šaty jsem si koupila z 60Eur tuniku za 5EUR s páskem v St.Oliverovi tričko za 4 Eura a pádili jsme pryč. Z parkoviště nám pěkně pomohli anglicky mluvící servismani. Uff byli jsme rádi, že jsme vypadli a jeli na Maďarsko s jen malou zsatávkou ve Sparu, kde jsme zkosntatovali, že je Rakousko tak o 20% dražší než Německo.

Vyrostla jsem v malé vísce, ve starém domě, ve kterém v létě byl chládek a v zimě vám omrzaly nohy. U domu je však krásná velká zahrada. Je tam půvabný klid a můj tatínek tam rád sedává a občas i usne pod třešní, protože tak daleko hlas mé matky nedorazí a to jen díky tomu, že ještě nedosáhl rychlosti světla a také i proto, že tatínek stál v době výbuchu chemičky Semtín na kotli a když ho to smetlo,navždy se mu zhoršil sluch. Čehož hojně využíval při nepříjemné konverzaci, ale když se nesoustředil, bylo poznat, že neslyší tak špatně. A za tou zahradou je plot a za tím plotem byla vždycky, co já pamatuji „bejkárna“ a malý prasečák. Býci zde chovaní byli obvykle spořádaní a zápachem nás příliš neobtěžovali. Občas se decentně proběhli za chatrným pletivem našich zahrad, aby byli po několika hodinách dopadeni jezedákem v holinách s pivním břichem, který měl do Zátopka daleko tak jako od nás do Paříže. Krmení dobytčete bylo slyšeti jako táhlé bučení, kdy se holátka těšila na blížící se traktor s nevábně vonící siláží a stádo se na tuto krmi těšilo jako já na řízek s bramborovým salátem o Vánocích. Jedna z mých sester se kdysi družila s pionýrem z NDR a jejich rodina k nám jezdila ve svítivě zeleném tráboši každé léto. S odstupem času přemýšlím jak se do tohoto odstrkovátka ta čtyřčlenná dvoumetrová rodina vešla i s kufry, ale tenkrát jsem byla ráda za kulaté žvýkačky, panenky škaredky, sadu malého doktora a walkman s kazetami Jasona Donovana a Kylie Minogue. Aspoň jsem se měla s čím vytahovat. Naši bratři z NDR však u nás velmi špatně spali, hledali jsme tedy příčinu v našich péřových polštářích po babičce, co se vytahovali jednou za rok a vyklepali se z nich brouci, hodili se na slunko a čistě povlékli do vůně mýdla s jelenem. Avšak toto nebylo příčinou rušení spánku. Byl to hluk. My sourozenci jsme si šáhli do svědomí, zda někdo z nás nedělá v noci nepatřičné zvuky vycházející jakkoliv z našich útrob, avšak naši hosté nám to hned vysvětlili. V noci strašně řvou ti sloni od zahrady….. A když jsme se, po letech otupění, zaposlouchali, tak jsme museli uznat, že ti bejci řvali jako sloni…

Uběhlo pár let, JZD skončilo a k býkům přibyly kravičky a prasátka. Zajimavé je, že nikdá tato zvířena nesmrděla a pokud k nám někdy puch močoviny zavál, bylo to z pole směrem po větru či ukápnutá kejda z valníku, když se traktorista patnáctikilometrovým kalupem vyhýbal rannímu autobusu, který vozil slušné pracující do fabriky.

A nyní se dostávám k jádru pudla nebo játrovce na šlupku. Přestěhovali jsme do nové vísky, kde lidé zatím nejsou tak půvabní a milí a rozhodně si nebudeme vyměnovat posvícenské koláče.Samozřejmě jakmile jsme náš dům osídlili začalo tu něco divně smrdět. Když jsme zkontrolovali čističku, vymetla jsem manželovi ponožky po běhání z pod postele a vyhodili jednu shnilou bramboru z Tesca, byli jsme zklamáni tím, že ten zápach přetrvává.Nu což, jsme na venkově. Vracím se z práce, když kilometr od domu mě praští přes otevřené okýnko příšerný puch tak, že kontroluji zpětné zrcátko, zda za mnou nevybouchla cisterna s močůvkou. Nikoliv. Zemědělci pohnojili několikanásobně pole, vše zhynulo a bylo spáleno pod takovým množstvím močůvek. Intezivní puch by odradil i Shreka s rodinou. Po 14-ti dnech puch nutící vás ke zvracení začal ubírat na intenzitě a mohli jste sundat roušku, vybrat záclony a vyvětrat. Přišla zima, sněhu, že by ho ani Katka Neumanová nestačilo odvážet do Jizerek. Mrazivý vzduch voněl čistotou nebo čmoudem pálených odpadků místních kotlařských gurmánů. A začalo jaro a s ním přišel do vsi znovu ten prasečí puch.
A zabydlel se zde už na několik měsíců. Běhali jsme po lese a hledali pachovou stopu až jsme našli přímo za rybníkovým údolím velkokapacitní prasečák a tím údolím se ten smrad malebně táhne až k nám a je intenzivnější v době tepla, dusna, vlhka a zimy (všimli jste si, že pořád!). Sir Terry Pratchett, který vymyslel Otce prasátek se zřejmě nechal inspirovat zdejším vepřím koloritem a my jsme na počest tohoto venkovského puchu pojmenovali toto lužní údolí údolím Prasečím!

Ano, ano…už se něco děje! Rozvláčné téma kabelu, který se nám sám zakopal a náhle objevil po dvou letech na našem pozemku, nabírá obrátek a jako v kruhu se vrací k počátku a již zmiňovanému starostovi. Shrnu to pro ty, kteří přišli nyní a váhavě čtou tento příspěvek. V dubnu létapáně 2010 nám s manželem přišly dopisy do vlastních rukou, kde se psalo, že na našem pozemku máme věcné břemeno a to pilířek a kabel Čezu s plánkem jak nám pěkně vede kabel po našem pozemku v místech kde měl stát plot a hezky se vine několik centrimetrů podél čističky,pro jejíž otvor před usazením jsme použili jak jinak než bagr (ano, jsme liní a vykopat past na mamuta ručně se nám nechtělo). Pan bagrista se podruhé narodil, kdyby do toho rýpnul viděli byste polární záři nejen ve střední Evropě. Takže, abych nezdržovala….volali jsme co to jako, že o žádném kabelu nic nevíme, že u nás ani být nemá a už vůbec o věcném břemenu… Šli jsme za starostou ten na nás byl velmi hrubý a že jsme notoričtí stěžovavelé (dvě piva nedělají z člověka notorika natož dvě stížnosti) a že to je náš problém, co nám kdo dal na pozemek…. takže dle dokumentů jsme správně měli mít ve smlouvě zakotveno věcné břemeno na pilířek,ale nebylo tam (smlouva s obcí), kabel dle dokumentace u nás být neměl. Takže volat na ČEZ, kde nám řekl, že si příjdou vypípat a označit. V červnu přijeli, vypípali to na našem pozemku a mnohem horší zpráva byla, že je ten kabel velmi mělce (20-80 cm místo 1.5 metru a dvacet cm je právě pod vjezdem). Po měsíci se ozval pán z ČEZu co jako bude, takže manžel řekl, že 500,- to nespraví, on řekl OK, ozve se vám někdo.
Upřesnění škody: znehodnocení pozemku (věcné břemeno zapsané jako elektrické vedení), pozemek nemůžeme používat dle našeho přání, musí se dodržovat bezpečnostní pásmo, musíme couvnout s plotem, nemůžeme udělat dobře zámkovku a už vůbec tam šaškovat s bagrem ( kopejte to ručně :-/)
Ozval se týpek, že je to jako normální, že nám tam vede kabel a že někdo přijede na prošetření. Dva týdny v háji a tento týden přijel projektant a někdo z ČEZu. Takže věc se má takto: ano, kabel vede u nás. Proč? Pozemek jsme koupili v roce 2007, nezatížený břemenem. Dostali jsme dobrozdání od obce, že na podzim 2007 budou sítě a pozemek bude sloužit k výstavbě. Sítě byly až v roce 2008 (to už byl 1 rok náš pozemek). Protože se zpozdila firma na elektřinu a už byla silnice, udělali se pilířky do eLka a starosta řekl, ať ten kabel šoupnou k nám (neoprávněné nakládání s cizí věcí, poškozování cizí věci), nikdo nás neinformoval samozřejmě. Předělali si dokumentaci, kde ten kabel byl již zakreslen u nás a zkolaudovali si to (s panem starostou, který neinformoval nikho, že pozemky změnily majitele). Jenže tím, že hodili kabel k nám, jsme měli být účastníci řízení a měli být u kolaudace a měli mít náš souhlas o tom,že k nám něco dali…Někdo jim to odkolaudoval….. Chystáme se stavět (2009) a dělat čističku, máme vyjádření od Čezu, že na našem pozemku nic nevede, pustíme do stavby a obdivujeme bagristu jak brilantně rejdí po pozemku…. teď by se hodila hudba z Čelistí, aby dotvořila tehdy hrozící neštěstí….. Chyba se stala a teď se přou kdo kolik zaplatí…za viníka projektant označuje starostu a má zřejmě pravdu, ale ten se již vyjádřil, že ho to nezajímá… Navíc nás všude očerňuje a ti, co k nám přijeli případ řešit už od něj byli zmasírovaní, jaký jsme hajzlíci… (on o nás strašně všechno ví a přitom jsme ho letos viděli všeho všudy 3x).