Stavíme Bungalow 13

Protože svátky vánoční jsou náročné na nedostatek pohybu a protože mého muže hlodalo svědomí za likvidaci několika kilogramů cukroví, rozhodl se zúčastnit nedalekého proslulého běhu Pantera. Panter po místním FC. Manžel se na chvíli stal schizofrenikem a celou neděli se v něm pralo jestli jít či nejít, protože mrzlo a samozřejmě den po Štědrém večeru napadl sníh. A také nějaký čas netrénoval.
Nakonec u něj zvítězila jeho pověstná soutěživost a chlapská ješitnost. Po vydatné česnečce jsme se vydali do Koles na závody. Celou cestu vtipkoval jak bude poslední a takové ty chlapské řeči. V domnění, že je závod od jedné, jsme ve dvanáct vyrazili a s Ferdou se došourali až na místo závodu, nikde nikdo. Jen pan hospodský postával před svým chrámem a na otázku kdeže je ten závod nás odeslal do kabin fotbalového klubu. Zde seděl v prázdné místnosti organizátor a zapisoval do počítače údaje o závodnících. Když muž obdržel číslo 47, velmi se zaradoval. Uklidnila jsem ho, že to rozdávají sestupně od padesáti dolů, takže byl zatím třetí závodník.

Byl hodinku čas, protože závody začínaly až o půl druhé a to startovaly děti. Šli jsme podél trati, kolem výběhů s koníky, byli moc miloučcí a já jim z pod sněhu odhrávala suchou trávu, protože v ohradách neměli ani stéblo. Koníci patřili ke krásnému penzionu u lesa. Kousek jsme následovali fáborky, ale bylo tak mrazivo, že jsme se vydali do místní hospůdky, kterou nám expresně otevřeli. Manžel si dal čaj a já svařáček. Bylo tam teplo a pohodička. Všichni byli moc příjemní.

Vrátili jsme se na start a tam už se sjížděli a scházeli závodníci. Letošní běh byl v pořadí 13.-14.(tak mi odpověděl organizátor). Účastníků bylo 42 a z toho 9 dětí a 4 ženy. Trať měřila snad kolem 7km, ženy 4,5km, děti od 6-ti let a nejmenší děti 100m.

O půl druhé se šlo na start nejmenších. Děti běžely s plnou vervou svých malých nožiček. Jeden závodník však vyvolal kolizi a další běžec se již v té rychlosti nestačil vyhnout a tak vznikla hromadná válečka ve sněhu. Všichni fandili na plné pecky a děti byly nadšené!

Další běželi dorostenci a dorostenkyně a následně byl odstartován hlavní závod. Závodníci vypadali svěže a dokonce i někteří běželi v tričku a kraťasech, zatímco já mrzla v džínách, kabátu a prošláplých botkách. První závodníci měli dorazit už za půl hodiny a také se tak stalo a vítěz v kategorii senioři měl čas kolem 31-33minut. Celou dobu panovala velmi příjemná a přátelská atmosféra. Veselé špičkování bylo jedinečné a všichni tento závod brali s humorem a nadsázkou. Členové fotbalového klubu měli běh „dobrovolný“, jinak měli složit pokutu 500,-Kč, pokud by se nezúčastnili !

Každý dobíhající závodník byl řádně přivítán potleskem, poplácáním po ramenou a veselými hláškami o jeho kondici. Vyhlížela jsem muže. Vyhlížela jsem ho marně. Když už chtěli startovací čáru vyklidit a mnozí odešli do hostince čekat na vyhlášení, objevil se v zatáčce u hřbitova závodník. Všichni si mysleli, že poslední, ale byl to pan Ditrych, který měl každoroční čest být posledním závodnem. Letos mu tento titul někdo vyfoukl. Správně tušíte. Když pan Ditrych doběhl a všichni už chtěli závod uzavřít, špitla jsem, že ještě nedoběhl můj muž. Přesvědčovali mě, že to není možné, že si odškrtali všechny závodníky. Trvala jsem na svém a nahrádního manžela si nepřevzala:-). Když kolem nás projel pan hrabě na koni a jel po trati směrem proti závodníkům, objevil se můj muž a běžel velmi čile.

Jakmile doběhl, byl středem zájmu, kde se coural a tak. Zjistilo se, že skutečně zakufroval. Jak byl zabrán do akce tak někde špatně odbočil a naběhal si o pár kilometrů více. Že běží špatně zjistil až když se před ním poklidně pásla srnka a bylo jasné, že tudy cesta nevedla a dav běžel jinudy. Jak se někdy vyplatí jít s davem! V hospodě, kde bylo brilantní vyhlášení vítězů, bylo příjemně. Můj závodník dostal chleba s cibulí a čaj s rumem a navždy se tak, svou příhodou, zapsal do dějin panterského běhu!

Když je člověk mrně, věří trošku dospělému. I já věřila v Ježíška, kudrnatého chlapečka alá Tina Turner v duchařské košili až na paty, co lítá sem a tam po domech a oknem naděluje dárky pod naše socialistické stromečky. Přestala jsem na Ježíška věřit už ve třech letech, kdy jsem nachytala matku táhnoucí velkého plyšového medvěda v obří krabici z hračkářství. Na medvěda Kuličku jsem měla od prvních dní silnou alergii, takže chuděra seděl v koutě a koukal na mě svýma korálkovýma očima. Další Vánoce mi bylo naděleno jako holčičce něco nepochopitelného a to červeno-bílý kočárek a v něm panenka kluk s pindíkem…a bratr (ta nespravedlnost) dostal tank na baterky! Neuměla jsem číst a vehementně se dožadovala tanku, že to musí být jasně dárek pro mne…ale nebyl. To zklamání! Logicky mé dospívající sestry dostaly něco jako svetr, ponožky a bačkory, takže ten kočárek s tou klučičí panenkou zůstal pro mě. V létě jsem v něm vozila koťátka a králíky.

Jak šel život dál, dostávala jsem boty, bundy, flanelové košila a aktovky, dvoupatrový penál a tehdy žádané velké pestrobarevné fixy a skicák! Moc jsem si přála elektronické klávesy, ale ty jsem si nakonec koupila sama, když jsem začala vydělávat.

Tradice Vánoc v naší rodině byla vždy stejná. První hádka byla o to kdy se začne, aby se stihla v televizi pohádka. Nakonec se začaly chystat řízky a salát nechala matka celodenně odležet v teplé kuchyni, aby byla zaručena večerní obsazenost WC. Zlaté prase jsme nikdá neviděli, jen táta se snažil manipulovat se starým zrcátkem a tvrdit nám, že to je ten zázrak zlatého prasete. Štedrý den byla pro nás děti děsná nuda a to nekonečné čekání na večer…. kolem poledne se pak, o několik let později, začalo chodit ke krmelci do lesa dát něco zvířátkům na přilepšenou.

V pozdní odpoledne nastalo hledání čistého a námi dětmi neposkrvněného ubrusu, následné leštění skleniček, talířů a příborů. Večer se zasedlo ke stolu a žouželeli jsme prorostlý řízek, jehož většina skončila na kraji talíře, aby zbylo i na pejska. Taťka se nás vždy rozhodl udržovat ve střehu a přidal si v závěru na talíř kapříka. Dával si na čas s každou obíranou kostičkou a my jsme byly jako pytel blech, kdy už Ježíšek zazvoní na tátův budík, který ho pravidelně, v brzkých ranních hodinách, budil do fabriky, kde se vyrábějí výbušniny. Výbušná byla i matka. I to patřilo ke koloritu našich Vánoc. Když taťka dojedl, otřel si pusu a pomalu si nalil Plzeň. Protože pil pivo jen jednou za rok, každý lok si řádně vychutnal.

Konečně se zvedl ze židle, že se jde podívat, zda už u nás byl Ježíšek. Ze zadního pokoje se ozvalo migrenózní zvonění starého budíku a psi ve vsi se tím kraválem rozštěkali. Tatínek toho využil a hlásal, že to je již Ježíšek u sousedů. Netrpělivě jsme se přesunuli k našemu košťátkovému smrčku, na který moji rodiče hleděli jako na kanadskou jedli ve zlatě. Tehdy se na estetiku nehledělo a dárky byly zabaleny za pomocí dvou druhů balících papírů na trhu a socialistickými bílými štítky, které naši někde znárodnili někomu v kanceláři. Občas si pomohli i lýkovým provázkem nebo motouzkem. Dárky dle jména rozdával nejmladší člen rodiny a první se je směl rozbalit nejstraší, kdy ostatní čekali dle věku ve frontě. Táta si dárky bral velmi opatrně a pečlivě je ohmatal, očuchal, zatřásl s každým z nich a vymýšlel teorie, co to může být. Jako děti jsem prskaly smíchy. Byla to pro nás legrace… Z ponožek a kapesníků udělal div né zázrak. Každý papír pěkně sbalil a provázek dal na stranu. Matka dodnes škube dary silou svých 150kg živé váhy a nebylo tomu jinak ani dříve, nikdy s dárky nebyla spokojená až se to stalo tradicí, kdy monotónním hlasem zvolala jééé, jako když v balíčku objevíte starou děravou ponožku. Proto se i tradičně dávají nejlepší a nejdražší dárky mamce, abychom jednou všichni zažili pozitivní reakci..inu stále máme, co dohánět. Pak přišla na řadu nejstarší sestra, mladší nejstarší sestra, bratr a já…. Já to milovala! Vyskládané vojenské ponožky, dárky s cenovkou od své matky, kalhotky s kytičkama a knížky od sester…to vše narvané na nočním stolku, abych se s tím mohla radovat hned jak se ráno probudím a odbydu si svůj průjmík po zteplalém bramborovém salátu! Hned potom se muselo vyrazit do terénu a porovnat vánoční dárky mezi dětmi. Naše dárky se moc nelišily…často to byla obuv, bundy, svetry, ponožky a jiné oděvy. Hračky už byly zajímavější! Záviděla jsem stavebnice a klidně bych je vyměnila za panenky, které byly nudné a strašily mě těma svýma mrtvýma očima. Někdo dostal i kolo, hokejku a brusle, ale to už bylo dost nóbl na tehdejší poměry!

Uběhla spousta let a já Vánoce miluju. Letos jsem i pekla…deset druhů…8kg cukroví..k tomu mohu říci jen, že někdo těch osm kg cukroví bude muset vyběhat a že na stůl budu muset dát kupovanou štolu. Muž bere Vánoce jako nutné zlo, kupovat dárky je pro něj něco namáhavého a nepříjemného. Mě to baví, jsem ráda, když má někdo radost. Mám ráda tu atmosféru toho těšení, vybírání dárků a spokojenost obdarovaných!

Příběh našeho stromku je víceméně nezáživný. Počátky jsou , čistě statisticky, pravděpodobně někde v USA (..Indii nebo samotné Číně). Možná, že matka našeho stromku byla cola a taťka obal od salámu. Nějací slušní lidé laskavě odhodili plast do kontejneru a tam rodiče našeho stromku přepluli oceán. Je možné, že cestou zažili bouři nebo tajfun než se dokodrcali do čínského přístavu. Možná, že je málem omylem unesli piráti. A možná taky, že to byla nudná plavba na tankeru. Následně rodiče našeho stromku prošli drtičkou a tavičkou a v porodnici na vánoční stromky se na svět dostal náš krásný opelichaný stromeček. Urazil chuděra takovou dlouhou cestu do Královehradeckého Tesca, kde zůstal ležet v zaprášené krabici přes celé svátky. Kupovali jsme ho na Silvestra, když jsme se stavovali pro nějakou projímavou ňamku na chlebíčky. Byl ve výprodeji v pomuchlané a zaprášené krabici s nápisem Made in China. Stál 199,-Kč a byla to láska na první i třetí pohled. Měl krapet porouchanou špičku, ale kdo je dokonalý?
Dva roky sloužil dobře, až jsme mu dopřáli letní dovolenou venku u domu. Samozřejmě v obalu…který nevydržel. Nenamazán na letošním parném slunci chytl odstín do šedomodra a získal tak přirozený vzhled nové exotické dřeviny jež prošla reaktorem Temelína. Začali mu padat plastové jehličky – zřejmě bylo letos slunce víc agresivní než jsme čekali. Dali jsme mu přesto vánoční kabátek a nebazírujeme na jeho skolióze a handicapu.

Venku zpívají okapy. Přišla obleva. Zvuky okapu jsem identifikovala až po několikátém pobíhání po domě a odposlouchávání zvuků, které by mohly dělat zvukovou kulisu na Pandoře (Avatar). Jako každý rok nás zaskočila zima a sníh, přestože se to v tomto období dá očekávat. Letos jsem v předvánoční čas bez práce a tak jsem měla možnost si vše lépe nachystat. Díky jedné milé bytosti na ženském magazínu, která má ty nejlepší vlohy k humornému psaní a jež je moji tajnou vzpruhou po dni, co stál naprosto za prd, jsem se tak vyhecovala, že jsem byla jako robotice a nahňácala těsta na pečení jak pro regiment. Po prvním pečení a to pečení perníků, mě nadšení opustilo a již se nevrátilo. Zato mě skolila do druhého dne angína, co spíše připomínala lepru a uvnitř krku zápasily moje slabé krvinky se zákeřným streptokokem a prvních pět dní spíše prohrávaly… Jak máme hledat na všem špatném něco dobrého, tak zde by se dalo zdokumentovat, že jsem poprvé o Vánocích zhubla, protože polknout se dalo tak pár lžiček čaje a to se slzami v očích. Po pěti dnech urputného boje začala atb zaujímat obranného postavení a já se zvolna denně pustila do pečení a následného zdobení vánoční sladké krmě. O tom kolik cukroví z původních hromad a ujišťování mého muže, že toho je strašně moc, zbylo taktně pomlčím…

Dárky jsem letos nakoupila s předstihem. Sice to nejsou nějaké hodnotné dary,ale snad je to, to co každého potěší a především díky tomu, že je to na mě i s darama pro široké příbuzenstvo, byla to docela fuška něco vymyslet. Na pohádky se netěším, spíš by mě nadchlo něco nového..a rozhodně bych ráda do kina na poslední díl Harryho Pottera a doma mrkla na Avatara. Lásku nebeskou jsme si pustili již při marodění, takže už toho moc ke koukání nebude.

V mezičasech se ucházím o zaměstnání a musím říci, že mám za sebou jedno z nejtrapnějších výběrových řízení. Bylo to domluveno na 16h, ve sněhové kalamitě míjím hromadnou nehodu, která nevypadala jen na pobouchané plechy. Trošku mě to rozhodí, ale ještě více drápání do kopce za vsí do areálu bývalého JZD. Nemám předsudky, určitě to bude v pohodě. Šéf ve špinavých kaťatech, svetr, co pamatuje ještě to JZD a umolousaném tričku s mobilem na uchu, mě rukou naviguje kamsi do útrob budovy. Uprostřed pár stolků, zdi a podlaha, co pamatují ledacos, všechno praská a o trošinku kulturním prostředí se nedá hovořit. Dostává mě na starost jakýsi výrostek, co dělá chlapce pro všechno. Tesilkový typ. Při každém slově rudne a nechci ani domyslet o čem přemýšlel celou dobu, kdy se pohovoru účastnil. Usedáme do křesílek z padesátých let, tajně doufám, že je občas někdo přeluxuje a několikrát nás přeruší telefon pro šéfa a zaměstnanci s důležitým dotazem na klíče a podobně…v tu chvíli mi zrak sjíždí na prasklinu ve zdi, táhnoucí se odshora dolů. Absence topení a pro mě speciálně dotažený přímotop nebrání tomu, abych už po dvaceti minutách v tlustém svetru nebyla promrzlá na kost. Tak tam tak sedíme a zopakuji svůj životopis, odpovídám na hloupé otázky i osobního charakteru, občas to nadlehčím,ale decentní vtip není pochopen. Takhle si asi lidé připadají na výslechu…oba si poctivě činí poznámky ke každému mému mrknutí. Dostávám testy, kolik stojí koruna čistého pro zaměstnance svého zaměstnavatele..odpovídám z hlavy 1,80, pak se dozvídám, že jsem tam zohlednit i mikulášskou nadílku, počet ročních státních svátků, dovolených a dalších věcí..takže je to 1,95. V kvízu jsem neuspěla. Dotazy na bydlení, proč nač co kdy kde jak. Dotazy proč jsme skončily v posledním záměstnání….že to šéf přestřelil a nedopadla dotace nestačilo jako odpověď. Proč jsem podnikala a přestala (měla jsem živnosťák na účto a když vám lidé neplatí včas nebo frknou místo peněz flašku, čokošku…těžko tím uhradíte socko zdravko)- to jsem hned byla jako neschopná. Dále jsem musela popsat strategii reklamy a jaká je nejúčinnější, následně jsme se dostali ke zkoušce z ekonomického myšlení, evidenci výkazů, revizí až po fanatické uctívání baťovského systému, který praktikují a jehož se musí zaměstnanci dvě celé soboty z měsíce účastnit na oslavném kurzu baťovské filosofie, která v zámoří tak dobře praktikovatelná nebyla a metoda cukru a biče mi prostě k praktikaci na lidech ani zvířátkách nesedí… Dotaz jak bych vedla doklady k deseti lidem, kolik bych na to potřebovala šanonů….no každý má mít osobní složku a všech deset se vleze do jednoho šanonu. Mrkla jsem – nutno si to poznamenat. Zeptala jsem se, co se stalo se současnou asistentkou, dozvěděla jsem, že přerostla svého šéfa, což nebyl opravdu problém. Pak nastala zábava a kroužek kreslení. Měla jsem nakreslit listnatý strom. Vyhrála jsem si a domalovala zajdu, hory, sluníčko a mraky. Jsem kreativní. Pak jsem měla nakreslit prasátko, abych dokázala svou schopnost se podřídit a ponížit se. Nakreslila jsem paní prasátkovou. Prý je to od nich taková sranda. Byla jsem dotázána, zda znám Baťovu filosofii a tady jsem dostala černý puntík…Baťu jsem si nastudovala ten večer a moc, co k okopírání do současnosti tam vskutku není, nehledě zpráv o kolaboraci a následné podpoře čs. odboje, vedení středisek a nemožnost uplatnit tento systém v zámoří… Boty bych si tam už dávno nekoupila, díky negativním zkušenostem s kvalitou a následnou reklamcí několika známých i rodiny. Několikrát jsem se již těšila, že budu moci odejít, ale stále bylo třeba, aby se pan majitel pochválil jak vymění šusem zaměstnace, když najde o chlup lepšího než byl ten původní, jak mění všechny vedoucí pracovníky, jak si o každém vede složku i o potencionálních zaměstnancích (což bez jejich souhlasu a dle zákona na ochranu osobních údajů nesmí). A mzda se skládá ze základu kde každou další desetikorunu na hodinu si zaměstnanec musí zasloužit…za výkaznictví, inovaci a rozvoj a doufám, že tam nebylo i za čisté trenýrky. Další věc byla měsíční papírky s čím byl šéf nespokojen a v čem by se měli zlepšit, což se řešilo ještě veřejně čtvrtletně. Navíc ty povinné soboty…Bylo mi těch lidí moc líto, protože jsme konečně dosáhli svobody a demokracie a máme právo si o svém volném čase rozhodovat sami, máme právo být sami sebou a můžeme být výborní pracovníci a přitom si zachovat své osobnosti! Ptali se mě i jak si plánuji svůj volný čas…. neplánuji, řeším věci operativně jak přijdou a každodenní věci dělá člověk se samozřejmostí jemu vlastní. Zřejmě jsem toho spoustu vynechala, ale doufám, že na to brzo zapomenu celkově, protože to pro mě byl docela kuriózní zážitek. A pokud vás zajímá zda to byla nějaká nadnárodní továrna, ne nebyla…přeprava náklaďáky (ne kamiony), stroje-bagr, tarktor, jeřáb a drobná kovovýroba.

V době dederonových košil a béžových punčocháčků, kdy se ještě mandarinky považovaly za nejsvátější poklad a mrzký moučný nazelenalý banán za pochoutku, se u nás na vsi děti na Mikuláše strašně těšily.

Protože probíhal vždy v nejbližší sobotní večer daného svátku, nemohl nikdo dospat. Strašili jsme už od brzkého rána a otravovali celou rodinu svým nadšením. Za to jsme pak musela, dítka školkou povinná a takto vykořisťovaná, loupat ořechy na cukroví i pro neoblíbenou tetičku, co nám kradla Bonpari z pytlíku a tvrdila, že to je už od výroby.

Jakmile se pořádně rozednilo, už jsem hledala brusle nebo sáňky (představte si, že dřív sníh byl každou zimu a mráz zcela pravidelně) a s klucíma upalovala ven. Byla jsem jediná holka ve vesnici, takže jsem vyrostla trošku jako Tarzan mezi opičáky a k holčičím věcem mne táhly jen moje o mnoho let starší sestry.

Vraceli jsme se obvykle až odpoledne, zmrzlí s tvářemi rudými jako by je maloval sám pan Lada, promočení a spokojení!

Celou dobu se samozřejmě diskutovalo mezi dětmi, kdo co asi dostane a jestli se naučil nějakou trapnou básničku, ale hlavně, že v hospodě, kde se Mikuláš konal pro dvě spřátelené obce, bude promítání!

Setmělo se a maminky nás vyfikly, aby nám to slušelo, načesaly patky na stranu a šlo se do hospody! V sále bylo krásně vytopeno – jako v pekle! Všichni jsme se cpali do druhé řady, abychom dobře viděli na promítání, ale byli dostatečně daleko od Mikuláše s čertem.

Sál zhasl, děti vydechly v očekávání….

Protože byla tma nějak dlouho a zezadu se ozývalo hudrování promítače, některé malé děti propukly v pláč, v domnění, že už přichází čert…. Po malém zpoždění se spustila projekce filmu Vodní děti, což byl film napůl kreslený a napůl hraný a pro nás jedna z nejhezčích vzpomínek na dětství.

V kamnech praskalo…možná, že to praskal i zvuk tisíckrát omletého filmu, ale ta atmosféra! Když jsme utřeli poslední slzičku do našich kapesníčků z Milety Hořice, začalo se pomalu rozsvěcet a batolata propukala v pláč. My pětiletí mazáci jsme už věděli, co bude.

Následně se ozval zvuk kravského zvonce a řinčení řetězu…žádný jiný zvuk, ani vzlyk se nekonal…kdyby spadl špendlík, slyšeli by ho až v Praze.

A pak vstoupil majestátní Mikuláš (v podání pana Sýkory, který byl jedinečný!) a za ním o dvě hlavy menší čert (pan Rolník se ani nemusel za čerta maskovat) s našitým vyplazeným látkovým červeným jazykem přes černé silonky (doufejme) paní Rolníkové, které měl jako masku přes obličej.

Za nimi dva pomocníci s obrovskýma košema plnýma balíčků! Mikuláš vytáhl seznam a začal číst a zvát si děti na pódium. Všichni (včetně maminek a mimo tatínků!) jsme na Mikuláše valili oči a odříkali i to co jsme neuměli.

Někteří se odvážili i zazpívat a narušili tak tu půvabnou atmosféru, ale čert zachrastil řetězem a po třech pivech zahuhlal hudry hudry a píseň byla zkrácena na půlku první sloky.

Když produkce skončila a Mikuláš s čertem odešli dozadu do výčepu, nastala mela a šustění sáčků – porovnávání obsahu…dostávali jsme jeden balíček od “MNV” a druhý od rodičů (samozřejmě, že jsme si mysleli, že od Mikuláše).

Kdo dostal gumové medvídky byl macho!

My s Bonparami, Miňonkami a sójovým sukem, ale arašídami v čokoládě, mandarinkami a zeleným banánen, jsme šmelili tyto propriety za jednoho takového gumového medvídka! Byly to krásné časy!

Usínali jsme s balíčkem rozloženým na toaletním stolečku vedle postele, úsměvem na těch malých rtech, kde se rozpouštěl poslední medvídek a v hlavě si promítali celý ten zážitek……