Stavíme Bungalow 13

Jsem vášnivá nelyžařka. Naprosto a neodolatelně! Asi to vzniklo proto, že jsem kdysi měla za partnera cvoka závislého na adrenalinu s možností si dokázat, že je cvok. Lezla jsem po skalách, horách i dolinách, spala v mrazivých nocech bez přitulení ve spacáku vhodného do -12st. v minus 13-ti st. a omrzly mi nohy a vypěstovala si chladovou alergii. Což je příšerná intergalaktická svědivka rudé barvy. Takže jistě chápete, že můj vztah k zimě není příliš vřelý. Ale i přesto, že poslední měsíc jen odhrnuju sníh, škrábu led a krosím silnice v našem korábu Ford Fiesta každé ráno mlhou, tmou, závějemi, ledem a krajinou, jsem se včera dobře vyspala. To obnáší hodně věcí. Přimhouřím oko nad nepořádkem, jsem čilá a milá. To poslední znamená, že učiním svého muže šťastným a například s ním pojedu na hory.

Příprava na cestu byla tragická. Najít celou zimní výbavu na snowboard (ten jediný se nemusí moc hledat, leží v chodbě a vzhledem k velikosti by se s ním dal odklízet sníh před barákem místo radlice, ovšem nemám to dovoleno) zabralo hodinu. Pak ještě termosku, batůžek a banány (přibalil manžel na svačinu-přivezeny zpět nedotčené). Obléknout se a našminkovat byla záležitost fteřin. Jsem přece zkušená žena.

Cesta do Hradce celkem šla. Občas byla mlha, občas jsme něviděli, protože jsme koupili blbý odstřikovač a měli mastné neprůhledné sklo. Natankovali jsme benzín a pochvalovali si jak se krásně jelo. Najednou jsme vyjeli z mlhy a ve vyšších polohách svítilo slunko na azurovém nebi a sníh se vzorně stříbrnil po polích (jak z kýčovitého letáku na alpská střediska). Navigace zlobila a zpříjemňovala nám cestu tím, že se restartovala v pravé chvíli, kdy jsme nevěděli kudy kam a z výletu na hory (původně do Říček) byl orienťák. Nezbylo než se držet kousek před cílem info tabulí kudo Říček. Cesta zhoustla, ujetý sníh, vyhrnuto sotva pro jedno auto a hlásající cedule, že se silnice v zimě neudržuje (nešlo to přehlédnout v praxi) nás nevyvádělo tak z míry jakože jsme potkali na této silnici pluh v protisměru a vedle nás byl už jen dvacetimetrový sráz. Pocvičili jsme si jízdu na milimetry a pokračovali dál. Kochali jsme se krajinou. Navigace nám stačila před svým uložením k zimnímu spánku sdělit, že jsme 6km od cíle. No a my už ujeli 10km a cedule Říčky hlásala stále 8km (už po několikáté…). Říkali jsme si, že nás nic nezastaví a zastavilo. Pošplhali jsme do kopce a tam silnice končila tak, že prostě nebyla…dál už byla jen 60cm vysoká závěj. Zastavili jsme se nadechnout a vyčůrat uprostřed ničeho. Otočili Ferdu a jeli do Deštného.

Zaparkovali jsme kousek od sjezdovky a bylo to moc fajn. Postávala jsem ve fleecovém kabátu s kapucí jak pro aljašského vůdce psího spřežení, džínách a sněhulých pro babičky (ale jsou bezva teplé, ikdyž kazí outfit ))) u sjezdovky a čekala až manžel vyjede nahoru a sjede dolů. Neočekávala jsem krátký interval po předchozích zkušenostech a šla si koupit výborný plastový kelímek se svařáčkem. Musím říci, že mě za chvíli přestali zábs nohy a začalo mě to tam bavit. Jak si všichni ti lidičkové prožívali ty svá malá dramátka. Děti plakaly, že tam nechtějí být. Otrávené manželky, otrávení manželé, mládež co frajeřila před sebou navzájem (těžko rozeznat, kdo z nich byly dívky a kdo chlapci), parta lidí z práce, kteří si vzájemně řešili svoje postavení v práci i na sjezdovce. Předbíhající lidi i ti poctiví, co se nudili ve frontách na vlek. Mladá paní, co příjela s obličejem od krve, že to vzala po ledovce na snowboardu a všemi sledovaný držkopád jednoho frajera snowboardisty. Taky klasická komická valná hromada lyžařů uprostřed svahu…. Po několika letech jsem si dala langoš, než jsem se prokousala k půlce už byl mražený a manžel si dal nudle s Podravkou (zřejmě místní specialitka).

Když už byl muž znaven a otráven arogantními polskými turisty, kteří dorazili kolem oběda a chovali se jako že jim to tam patří, rozhodli jsme se jet domů. Byli jsme příjemně unaveni, vyvětráni a všechno nás krásně bolelo, ale stálo to za to. Musím říci, že se mi fantasticky spalo a dobře dýchalo, což po měsících ve smogu v jakém žijeme v Olešnici bylo jako když si dáte ozdravnou lázeňskou kůru!

This entry was posted on Pondělí, Únor 1st, 2010 at 12.25 and is filed under Jak se žije v Barunce 2010. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.