Stavíme Bungalow 13

Zírání. Popsala bych ho takto, stojící (sedící, ležící…) člověk, obvykle s otevřenými ústy (je možno vidět i jedince se zavřenými ústy) a sledujíce zaujatě jedno místo. Nenechá se rušit a urputně se snaží dodržet směr sledování a minimalizovat mrkání. Pokud předmět, na který je zíráno, je ve vzdálenosti, která pro krátkozraké představuje problém (a nemají v kapse brýle), je nutno se k obzíranému předmětu přiblížit na zíratelnou vzdálenost. Zírající se nesmí nechat rozhodit z kontextu a vyrušit ostatními, nezírajícími. Ani v případě, že stojí před vaším domem a předmětem jeho zírání jste vy a ten dům. Je potřeba říci, že prvenství v zírání jistojistě mají čeští sportovci-zírači. Při cestování po světě jsme dosud rovnocené zíratelé nepotkali. Takže, bydlíme ve slepé ulici, jsme tam jen my a naše Barča, nic víc. Přijíždím k domu (někdy přicházím) a před ním stojí pár profi zíračů. Stojí před domem a zírají na něj. Někteří sportovnci jsou vícebojaři a zvládají zírat na mne jak parkuji, vykládám nákup, uklizím venku, věším prádlo, natírám něco, dělám terásku, hrabu listí (tam uznavám, že budí pozornost moje japonská čepička, protože mám nemocné uši), dávám listí na hromadu a všechno sledují souběžně, klidně si popojdou blíže, někdy se jdou až do okna podívat, jak se předmět zírání mění i uvnitř… Jsem samozřejmě hrdá, že jsme v naší zemi v něčem nejlepší a srdečně zvu na tréning v zírání před náš dům a na naši skrovnou rodinku i další zájemce, tektéž i naši sousedé, kteří zde již bydlí a nezájmu zíratelů neušli a stali se tak dalšími „pražáky“ k zírání!

P.S. Ani my ani naši spolubydlivší sousedé nejsme z Prahy