Stavíme Bungalow 13

Asi byste dle nadpisu soudili, že bude řeč o nějakých bizardních obyvatelých našeho současného bydliště avšak opak je pravdou. Podivíny jsme se stali my dva. Což o to, že nás místní mají za Pražáky, ale nyní jsme ještě v kategorii hoooodně divných lidí. Přemyšlím nad tím, že i soused už nás tak často nenavštěvuje…..

Stalo se to tak…. zima je dlouhá, doma se sem tam něco pošudlá jako poličky, nekonečný úklid, nějaká drobná oprava a jak nekonečně člověk odhazoval jen sníh a zase sníh docházelo k takovým těm zimním depkám. Z práce jezdím psychicky hotová (mám vskutku kvalitního šéfa a moc šikovnou kolegyni) a doma je zase manžel psychicky grogy z nejmenovaného kolegy. Rozhodli jsme se tedy, že potřebujeme nějakou činnost venku. A tak manžel začal běhat. Nejdříve si místní mysleli, že dobíhá autobus, to se občas stává, ale když minul autobusovou zástavku a z počátku kymácivým pohybem minul i místní konzum a zástup Olešnických obyvatel, čekajících na objednané rohlíky, začal být středem pozornosti. Manžela to nerozhodilo a prchal směrem k Bronxu, což je oblast s romskou ubytovnou, kde se prchá hlavně jakýmkoliv směrem pryč. Úspěšně minul i dolní náves a spodní hospodu a brázdil si to „lepší “ čtvrtí zpět do kopce směrem k Barunce. Tam již připomínal Járu Cimrmanna a zcela vyšťaven ještě pokynul našim sousedům, jakoby nesl olympijský oheň a svalil se v obýváku na zem vyřízen,ale pyšný, že to dal. Možná by se na tuto, pro místní obyvatele, velmi zvláštní údalost brzy zapomnělo, ale manžel takto běhá denně již 14 dní. A tak stále vyvstává otázka, kam to, že ten Pražák běží…..

Chápu ještě, že je velmi podivné, když vám ve vaší obci někdo běhá dokola po vsi, ale do kategorie podivínů jsem zapadla i já. Chodím totiž do místního městečka (2km na náměstí) pěšky. Dokonce i zpět. Ve snaze zlákat sousedku s kočárkem k procházce do zmiňovaného městečka jsem se setkala s velkým údivem a otázkou proč nejedu autem. A tak každý den chodíme do lesa a vracíme se kolem osady, kde mají krásného bubíska – bernského salašnického psa a jeho věrného přítele voříška. Chodíme kolem dvou dvojčat bílých huňatých chundelatých psů (dosud jsme nezjistili rasu), s nadšením pozorujeme srnky a zajíce a kritizujeme brutální kácení lesa a když se vracíme, hned naskočí šuškanda, že jdou ti divní Pražáci. (Pro ty, co čtou nepravidelně tento blok, připomínám, že já pocházím z malé vísky nedaleko našeho současného bydliště a manžel pochazí z větší vísky na severní Moravě. Ani jedna z těcho vísek se rozhodně nejmenuje Praha! )