Včera ráno jsem si myslela, že to zase se zprávami přehnali a po sněhu ani památky. Tímto se zprávařům omlouvám, protože když jsem odcházela z práce (kde jsme s kolegyní vzdychali nad tou nádherou jak drobínce sněhánkuje), nemohla jsem ani najít Ferdu na parkovišti. Protože jsem si vyrazila do práce v sukýnce, roláčku a kabátku v parádních kozačkách, co jsou na ozdobu, vypadala jsem po dvou minutách jako skotský yetty, co se snaží holýma rukama vyhrabat auto ze závěje. Po dlouhé jízdě s ostatními dobrodruhy, kteří končili v práci jsem se plížila závějemi na silnici a byla jsem šťastná, že se zadařilo občas i zařadit druhý rychlostní stupeň. Domnívala jsem se, že když najedu na silnici první třídy a následně na dálnici dostanu se domů nejrychleji a nejbezpečněji. Musím uznat, že na silnici první třídy se jelo už i na trojku a maximálka byla 50km/h s drobným adrenalinem jak kolem všem ta autíčka tancovala (fakt nechápu, proč se nedělají taneční autoshow). Jela jsem se staženým zadkem, že by se mne měla radost i Hanka Kynychová. A když se blížil Opatovický nájezd na dálnici a silnice se rozšířila na čtyřpruh, předčasně jsem zajásala. Všichni ve vánici jeli v koloně s odstupem a v levém pruhu to rvali dva kamioňáci, co nás ohodili megašlichtou a několik vteřin se kolona zastavila, protože jsme nikdo nic neviděl jen konec světa. Bylo to jako by vám někdo pozvracel čelní sklo. Kvičela jsem jako o život a na adresu kamioňáků jsem poslala několik nepublikovatelných nadávek. Dálnice na tom nebyla lépe, ale jelo se vzorně sedmdesátkou v pravém pruhu, protože kdo se odvážil jen přejet přes tu šlichtu do levého (jako třeba já) rozhoupalo ho to jako blázen. Doklopítala jsem domů s očima jak tenisáky.
Překvapivě v Olešnici ještě mnoho sněhu nebylo, ale do večera se to změnilo na bílou poušť. Odvážně jsme se vypravili na vycházku a bičující vánice do očí nás ujistila, že bude lepší se jít koukat do tepla na telku. Barunka má oči sněhem zaváté, řekl by klasik, ale je to jako někde uprostřed Krkonoš a né v naší polabské kotlině. Brzo ráno jsem se zaradovala, že přijela rolba a my neumřeme hlady, protože si můžeme vyjet nakoupit.Ano, ale za dvě hodiny byla cesta zapadaná jako by tu nikdy žádná rolba nebyla.Rozhodla jsem se vzít lopatu a koště a tu cestu si prostě vyhrabat. Otevřu dveře a vykročím do prázdna. U dveří půlmetrová závěj. A sakra, byla jsem vyválená ve sněhu a to jsem ještě nevysvobodila auto ze sněhového příkrovu a neodhrnula mu kousek cestičky, broučkovi. Soused se snažil marně rozjet do práce, ale má to blíž silnici a nějak se mu to podařilo. Vyhrnovat nemělo smysl, chumelí jak blázen a za půl hodiny se stav blíží nule. Rozhlédla jsem se zda není nikdo na dohled a šla jsem si poskakovat do sněhu a válet se jak blázen, abych si to trošku užila. Bylo to prima, ještě, aby mi všechno uschnulo, tedy hlavně boty. Škoda, že se nedá z toho prašanu stavět huhulák a že nemáme sáňky 
. Ze zasněžené Barči zdraví stavebníci!
