Stavíme Bungalow 13

Takže jsem slíbila udělat mini reportáž o Vinařském pardubickém půlmaratónu. Manžel se vrhl na běh jako Shrek na Fionu a dá se říci že začal před 10-ti týdny trénovat z úplné nuly a povánočního tělesného nekondičního stavu, aby se vypracoval na budoucího závodníka a běžce. Psychologicky je to asi otázka řešení třicátníků, aby si ještě dokázali jací jsou štramáci a jsou to štramáci! Fajn, manžel se přihlásil na 21km dlouhý běh. Do té doby dal asi 15km, ale přípravu nezanedbal a tak se mi v kuchyni místo koření a lahůdek objevoval bílý prášek neznámého původu, který byl identifikován jako iontový nápoj a hromady vitamínů a přípravků podpůrných pro sportovce (měli by dělat i něco pro ženy v domácnosti omdlévající únavou nad nevyžehlenou hromadou, nad špinavým nádobím, drobkama pod pohovkou, nevytřenou plovkou se stopami upocených nohou velikosti 45 a zašpiněnou koupelnou, kde je otázka minuty ji po sobě uklidit, kdežto gruntování zašlé špíny zabere i několik hodin…..). Skříňka dostala svou vyhraněnou poličku, kde přijímala sportovní oděv vhodný pro běžce a pachy, které k tomu patří.

Nastal den D. Ranní vysedávání na wc u mého muže způsobila za a) nervozita nebo za b) mléčná kaše k večeři. Spravilo to Immodium. Dojeli jsme do Pardubic, relativně pěkně zaparkovali a šli se zaregistrovat. Čekala jsem nějaký obřad,ale bylo to „háááá Truksa“, škrt a předaná igelitka s bavlněným tričkem, diplomem, který byl zahlcen reklamou, lístkem na jídlo (který jsme hned ztratili jak byl prťavý), jablkem, co pamatovalo ledacos a lahví dobrého vína. Číslo bylo třeba přišpendlit na závodníka a jak to bývá, když už bylo třeba špendlit, nebyly špendlíky k nalezení a bylo nutno vyškemrat špendlíky jinde. Sledovali jsme předběžně soutěž handbikerů a nechápali imbecilnost metr od nás stojících policistek (opravdu elita národa a asi se začnu v olicích bát i za dne), které se bavily jak hloupé pipky, co to je „hanbik“ (foneticky) a jak pozná tandem od handbiku…přičemž tam zuřivě mávaly a slintaly si vzájemně do píšťalek, aby pak nechaly omylem místo do cíle projet jednoho hanbikera ještě další kolečko….Na jeden přechod tam byly 4 ženský a přitom o pár metrů dál courali chodci v závodišti zcela nekontrolovatelně.

Pak se odběhl lidový běh, kde mě zaujala jen paní běžící s pejskem a následně tlupa in-linistů. Protože byl vyhlášen smutek za polské oběti tragédie, byl zrušen jakýkoliv doprovodný program a to zas byla tragédie pro diváky, pro které to nebylo nijak atraktivní a tak krátce po startu hlavního závodu, žízniví a haldoví odešli domů a jen rodinní příslušníci posečkali a každé kolo fandili svým závodníkům.Takže atmosféra nulová.

Potkala jsem paní Danu Zátopkovou a mám její podpis obrázkem. Je to velmi milá a vitální paní, která ve svých 88 letech běhala na podium předávat ceny mnohem svižněji než moderátor. K uloveným podpisům patří také podpis budoucí olympioničky Anky Pichrtové a pana Jiřího Soukupa (82let) -nejstrašího závodníka.

Závodníci byli všehochuť a předem jasní vítězové z Keni stáli včele. Po rozběhání se začali všichni srocovat před dvanáctou u startu a vytvořili docela slušný chumel (bylo přihlášeno 1021 účastníků). Jenže pořadatelům nefungoval radiový přenos a tak se bavíme tak všichni mezi sebou a najednou „puf“ a bylo odstartováno. Naštěstí se start ucpal a tak se šlo po výstřelu pěkně dopředu než se to rozběhlo. Pak najednou bylo ticho a prázdno a bylo slyšet jen rozčilené fanoušky u moderních kadibudek, které pořadatelé řádně nadimenzovali a pro 1000 závodníků a dalších tisíc lidí kolem dali tyto kadiboudy pouze tři, přičemž hned po startu už fungovala jen jedna. A protože všechno bylo zavřené a nebylo si ani kde odskočit fanoušci zmizeli.

Po prvním kole, které manžel přepálil a běžel 9,5km/h, se pár lidí sešlo (vč. mně a kamarádky s dítětem) a viděli jsme rovnou do cíle vplout keňské gazely (čímž skončila ta nejatraktivnější část pro diváky). Manžel vypadal ještě svěže, nechystal se zkolabovat a tak jsme čekali 3/4 hodiny na druhé kolo, kdy poběží… To už trošku funěl, nicméně mě řekl pár milých slov a běžel na poslední vyčerpávající kolo. A tak čekám a čekám (již sama s asi 7lidmi v zádech) před cílem na manžela a on pořád nikde….nicméně za chvíli jsme ho zahlédla v hledáčku a zoomu fotoaparátu a mávaje na sebe jako dva milenci po dlouhém odloučení se blížil k cíli. Tlačila jsem se honem přes zábrany, al e neplánově zrychlil a já tak nestihla vyfotit jak proběhl cílovou páskou a dostal medailyza účast. Vypadal na šlupky a nebylo jasné jestli pláče nebo bude blinkat, ale ustál všechno a voda a dobré pardubické koláče mu pomohly. Oblímal mne jako, kdyby mě někdo vytáhl ze chřtánu islandsk sopky a zažehnal tak absenci domácího servisu. Byla to dojemná chvilka, na kterou vzpomínám naposledy před sedmi lety, když jsme se brali. Pořadatelé trošku nepřemýšleli a vyšťaveným závodník po doběhu nabízeli guláš, což bylo zralé tak akorát na to ho vrhnout pod nohy studentům, kteří rozdávali občerstvení. Trošku si tam přihřáli polívčičku politické strany před volbami, ale to si asi ani nikdo nevšiml. Pak bylo slavnostní předávání cen na podiu, což bylo pěkné a manžel se vyfotil s dvěma největšimi českými borci, což uvidíte ve fotogalerii. Pak jsem řídila domů a manžel byl ještě ovíněn euforií, že to dal ten závod a tak jsme se šli večer ještě 11km projít. Nicméně byl smutný, že to s ním žádný z jeho přátel vůbec neprožíval a ani nidko nepřišel mimo mne a mojí kamarádky. Byl to zasloužený výkon a vydřený! Číslo 398 doběhlo půlmaratón za 2:35:50!