Stavíme Bungalow 13

Vyrostla jsem v malé vísce, ve starém domě, ve kterém v létě byl chládek a v zimě vám omrzaly nohy. U domu je však krásná velká zahrada. Je tam půvabný klid a můj tatínek tam rád sedává a občas i usne pod třešní, protože tak daleko hlas mé matky nedorazí a to jen díky tomu, že ještě nedosáhl rychlosti světla a také i proto, že tatínek stál v době výbuchu chemičky Semtín na kotli a když ho to smetlo,navždy se mu zhoršil sluch. Čehož hojně využíval při nepříjemné konverzaci, ale když se nesoustředil, bylo poznat, že neslyší tak špatně. A za tou zahradou je plot a za tím plotem byla vždycky, co já pamatuji „bejkárna“ a malý prasečák. Býci zde chovaní byli obvykle spořádaní a zápachem nás příliš neobtěžovali. Občas se decentně proběhli za chatrným pletivem našich zahrad, aby byli po několika hodinách dopadeni jezedákem v holinách s pivním břichem, který měl do Zátopka daleko tak jako od nás do Paříže. Krmení dobytčete bylo slyšeti jako táhlé bučení, kdy se holátka těšila na blížící se traktor s nevábně vonící siláží a stádo se na tuto krmi těšilo jako já na řízek s bramborovým salátem o Vánocích. Jedna z mých sester se kdysi družila s pionýrem z NDR a jejich rodina k nám jezdila ve svítivě zeleném tráboši každé léto. S odstupem času přemýšlím jak se do tohoto odstrkovátka ta čtyřčlenná dvoumetrová rodina vešla i s kufry, ale tenkrát jsem byla ráda za kulaté žvýkačky, panenky škaredky, sadu malého doktora a walkman s kazetami Jasona Donovana a Kylie Minogue. Aspoň jsem se měla s čím vytahovat. Naši bratři z NDR však u nás velmi špatně spali, hledali jsme tedy příčinu v našich péřových polštářích po babičce, co se vytahovali jednou za rok a vyklepali se z nich brouci, hodili se na slunko a čistě povlékli do vůně mýdla s jelenem. Avšak toto nebylo příčinou rušení spánku. Byl to hluk. My sourozenci jsme si šáhli do svědomí, zda někdo z nás nedělá v noci nepatřičné zvuky vycházející jakkoliv z našich útrob, avšak naši hosté nám to hned vysvětlili. V noci strašně řvou ti sloni od zahrady….. A když jsme se, po letech otupění, zaposlouchali, tak jsme museli uznat, že ti bejci řvali jako sloni…

Uběhlo pár let, JZD skončilo a k býkům přibyly kravičky a prasátka. Zajimavé je, že nikdá tato zvířena nesmrděla a pokud k nám někdy puch močoviny zavál, bylo to z pole směrem po větru či ukápnutá kejda z valníku, když se traktorista patnáctikilometrovým kalupem vyhýbal rannímu autobusu, který vozil slušné pracující do fabriky.

A nyní se dostávám k jádru pudla nebo játrovce na šlupku. Přestěhovali jsme do nové vísky, kde lidé zatím nejsou tak půvabní a milí a rozhodně si nebudeme vyměnovat posvícenské koláče.Samozřejmě jakmile jsme náš dům osídlili začalo tu něco divně smrdět. Když jsme zkontrolovali čističku, vymetla jsem manželovi ponožky po běhání z pod postele a vyhodili jednu shnilou bramboru z Tesca, byli jsme zklamáni tím, že ten zápach přetrvává.Nu což, jsme na venkově. Vracím se z práce, když kilometr od domu mě praští přes otevřené okýnko příšerný puch tak, že kontroluji zpětné zrcátko, zda za mnou nevybouchla cisterna s močůvkou. Nikoliv. Zemědělci pohnojili několikanásobně pole, vše zhynulo a bylo spáleno pod takovým množstvím močůvek. Intezivní puch by odradil i Shreka s rodinou. Po 14-ti dnech puch nutící vás ke zvracení začal ubírat na intenzitě a mohli jste sundat roušku, vybrat záclony a vyvětrat. Přišla zima, sněhu, že by ho ani Katka Neumanová nestačilo odvážet do Jizerek. Mrazivý vzduch voněl čistotou nebo čmoudem pálených odpadků místních kotlařských gurmánů. A začalo jaro a s ním přišel do vsi znovu ten prasečí puch.
A zabydlel se zde už na několik měsíců. Běhali jsme po lese a hledali pachovou stopu až jsme našli přímo za rybníkovým údolím velkokapacitní prasečák a tím údolím se ten smrad malebně táhne až k nám a je intenzivnější v době tepla, dusna, vlhka a zimy (všimli jste si, že pořád!). Sir Terry Pratchett, který vymyslel Otce prasátek se zřejmě nechal inspirovat zdejším vepřím koloritem a my jsme na počest tohoto venkovského puchu pojmenovali toto lužní údolí údolím Prasečím!