Stavíme Bungalow 13

Protože svátky vánoční jsou náročné na nedostatek pohybu a protože mého muže hlodalo svědomí za likvidaci několika kilogramů cukroví, rozhodl se zúčastnit nedalekého proslulého běhu Pantera. Panter po místním FC. Manžel se na chvíli stal schizofrenikem a celou neděli se v něm pralo jestli jít či nejít, protože mrzlo a samozřejmě den po Štědrém večeru napadl sníh. A také nějaký čas netrénoval.
Nakonec u něj zvítězila jeho pověstná soutěživost a chlapská ješitnost. Po vydatné česnečce jsme se vydali do Koles na závody. Celou cestu vtipkoval jak bude poslední a takové ty chlapské řeči. V domnění, že je závod od jedné, jsme ve dvanáct vyrazili a s Ferdou se došourali až na místo závodu, nikde nikdo. Jen pan hospodský postával před svým chrámem a na otázku kdeže je ten závod nás odeslal do kabin fotbalového klubu. Zde seděl v prázdné místnosti organizátor a zapisoval do počítače údaje o závodnících. Když muž obdržel číslo 47, velmi se zaradoval. Uklidnila jsem ho, že to rozdávají sestupně od padesáti dolů, takže byl zatím třetí závodník.

Byl hodinku čas, protože závody začínaly až o půl druhé a to startovaly děti. Šli jsme podél trati, kolem výběhů s koníky, byli moc miloučcí a já jim z pod sněhu odhrávala suchou trávu, protože v ohradách neměli ani stéblo. Koníci patřili ke krásnému penzionu u lesa. Kousek jsme následovali fáborky, ale bylo tak mrazivo, že jsme se vydali do místní hospůdky, kterou nám expresně otevřeli. Manžel si dal čaj a já svařáček. Bylo tam teplo a pohodička. Všichni byli moc příjemní.

Vrátili jsme se na start a tam už se sjížděli a scházeli závodníci. Letošní běh byl v pořadí 13.-14.(tak mi odpověděl organizátor). Účastníků bylo 42 a z toho 9 dětí a 4 ženy. Trať měřila snad kolem 7km, ženy 4,5km, děti od 6-ti let a nejmenší děti 100m.

O půl druhé se šlo na start nejmenších. Děti běžely s plnou vervou svých malých nožiček. Jeden závodník však vyvolal kolizi a další běžec se již v té rychlosti nestačil vyhnout a tak vznikla hromadná válečka ve sněhu. Všichni fandili na plné pecky a děti byly nadšené!

Další běželi dorostenci a dorostenkyně a následně byl odstartován hlavní závod. Závodníci vypadali svěže a dokonce i někteří běželi v tričku a kraťasech, zatímco já mrzla v džínách, kabátu a prošláplých botkách. První závodníci měli dorazit už za půl hodiny a také se tak stalo a vítěz v kategorii senioři měl čas kolem 31-33minut. Celou dobu panovala velmi příjemná a přátelská atmosféra. Veselé špičkování bylo jedinečné a všichni tento závod brali s humorem a nadsázkou. Členové fotbalového klubu měli běh „dobrovolný“, jinak měli složit pokutu 500,-Kč, pokud by se nezúčastnili !

Každý dobíhající závodník byl řádně přivítán potleskem, poplácáním po ramenou a veselými hláškami o jeho kondici. Vyhlížela jsem muže. Vyhlížela jsem ho marně. Když už chtěli startovací čáru vyklidit a mnozí odešli do hostince čekat na vyhlášení, objevil se v zatáčce u hřbitova závodník. Všichni si mysleli, že poslední, ale byl to pan Ditrych, který měl každoroční čest být posledním závodnem. Letos mu tento titul někdo vyfoukl. Správně tušíte. Když pan Ditrych doběhl a všichni už chtěli závod uzavřít, špitla jsem, že ještě nedoběhl můj muž. Přesvědčovali mě, že to není možné, že si odškrtali všechny závodníky. Trvala jsem na svém a nahrádního manžela si nepřevzala:-). Když kolem nás projel pan hrabě na koni a jel po trati směrem proti závodníkům, objevil se můj muž a běžel velmi čile.

Jakmile doběhl, byl středem zájmu, kde se coural a tak. Zjistilo se, že skutečně zakufroval. Jak byl zabrán do akce tak někde špatně odbočil a naběhal si o pár kilometrů více. Že běží špatně zjistil až když se před ním poklidně pásla srnka a bylo jasné, že tudy cesta nevedla a dav běžel jinudy. Jak se někdy vyplatí jít s davem! V hospodě, kde bylo brilantní vyhlášení vítězů, bylo příjemně. Můj závodník dostal chleba s cibulí a čaj s rumem a navždy se tak, svou příhodou, zapsal do dějin panterského běhu!

Když je člověk mrně, věří trošku dospělému. I já věřila v Ježíška, kudrnatého chlapečka alá Tina Turner v duchařské košili až na paty, co lítá sem a tam po domech a oknem naděluje dárky pod naše socialistické stromečky. Přestala jsem na Ježíška věřit už ve třech letech, kdy jsem nachytala matku táhnoucí velkého plyšového medvěda v obří krabici z hračkářství. Na medvěda Kuličku jsem měla od prvních dní silnou alergii, takže chuděra seděl v koutě a koukal na mě svýma korálkovýma očima. Další Vánoce mi bylo naděleno jako holčičce něco nepochopitelného a to červeno-bílý kočárek a v něm panenka kluk s pindíkem…a bratr (ta nespravedlnost) dostal tank na baterky! Neuměla jsem číst a vehementně se dožadovala tanku, že to musí být jasně dárek pro mne…ale nebyl. To zklamání! Logicky mé dospívající sestry dostaly něco jako svetr, ponožky a bačkory, takže ten kočárek s tou klučičí panenkou zůstal pro mě. V létě jsem v něm vozila koťátka a králíky.

Jak šel život dál, dostávala jsem boty, bundy, flanelové košila a aktovky, dvoupatrový penál a tehdy žádané velké pestrobarevné fixy a skicák! Moc jsem si přála elektronické klávesy, ale ty jsem si nakonec koupila sama, když jsem začala vydělávat.

Tradice Vánoc v naší rodině byla vždy stejná. První hádka byla o to kdy se začne, aby se stihla v televizi pohádka. Nakonec se začaly chystat řízky a salát nechala matka celodenně odležet v teplé kuchyni, aby byla zaručena večerní obsazenost WC. Zlaté prase jsme nikdá neviděli, jen táta se snažil manipulovat se starým zrcátkem a tvrdit nám, že to je ten zázrak zlatého prasete. Štedrý den byla pro nás děti děsná nuda a to nekonečné čekání na večer…. kolem poledne se pak, o několik let později, začalo chodit ke krmelci do lesa dát něco zvířátkům na přilepšenou.

V pozdní odpoledne nastalo hledání čistého a námi dětmi neposkrvněného ubrusu, následné leštění skleniček, talířů a příborů. Večer se zasedlo ke stolu a žouželeli jsme prorostlý řízek, jehož většina skončila na kraji talíře, aby zbylo i na pejska. Taťka se nás vždy rozhodl udržovat ve střehu a přidal si v závěru na talíř kapříka. Dával si na čas s každou obíranou kostičkou a my jsme byly jako pytel blech, kdy už Ježíšek zazvoní na tátův budík, který ho pravidelně, v brzkých ranních hodinách, budil do fabriky, kde se vyrábějí výbušniny. Výbušná byla i matka. I to patřilo ke koloritu našich Vánoc. Když taťka dojedl, otřel si pusu a pomalu si nalil Plzeň. Protože pil pivo jen jednou za rok, každý lok si řádně vychutnal.

Konečně se zvedl ze židle, že se jde podívat, zda už u nás byl Ježíšek. Ze zadního pokoje se ozvalo migrenózní zvonění starého budíku a psi ve vsi se tím kraválem rozštěkali. Tatínek toho využil a hlásal, že to je již Ježíšek u sousedů. Netrpělivě jsme se přesunuli k našemu košťátkovému smrčku, na který moji rodiče hleděli jako na kanadskou jedli ve zlatě. Tehdy se na estetiku nehledělo a dárky byly zabaleny za pomocí dvou druhů balících papírů na trhu a socialistickými bílými štítky, které naši někde znárodnili někomu v kanceláři. Občas si pomohli i lýkovým provázkem nebo motouzkem. Dárky dle jména rozdával nejmladší člen rodiny a první se je směl rozbalit nejstraší, kdy ostatní čekali dle věku ve frontě. Táta si dárky bral velmi opatrně a pečlivě je ohmatal, očuchal, zatřásl s každým z nich a vymýšlel teorie, co to může být. Jako děti jsem prskaly smíchy. Byla to pro nás legrace… Z ponožek a kapesníků udělal div né zázrak. Každý papír pěkně sbalil a provázek dal na stranu. Matka dodnes škube dary silou svých 150kg živé váhy a nebylo tomu jinak ani dříve, nikdy s dárky nebyla spokojená až se to stalo tradicí, kdy monotónním hlasem zvolala jééé, jako když v balíčku objevíte starou děravou ponožku. Proto se i tradičně dávají nejlepší a nejdražší dárky mamce, abychom jednou všichni zažili pozitivní reakci..inu stále máme, co dohánět. Pak přišla na řadu nejstarší sestra, mladší nejstarší sestra, bratr a já…. Já to milovala! Vyskládané vojenské ponožky, dárky s cenovkou od své matky, kalhotky s kytičkama a knížky od sester…to vše narvané na nočním stolku, abych se s tím mohla radovat hned jak se ráno probudím a odbydu si svůj průjmík po zteplalém bramborovém salátu! Hned potom se muselo vyrazit do terénu a porovnat vánoční dárky mezi dětmi. Naše dárky se moc nelišily…často to byla obuv, bundy, svetry, ponožky a jiné oděvy. Hračky už byly zajímavější! Záviděla jsem stavebnice a klidně bych je vyměnila za panenky, které byly nudné a strašily mě těma svýma mrtvýma očima. Někdo dostal i kolo, hokejku a brusle, ale to už bylo dost nóbl na tehdejší poměry!

Uběhla spousta let a já Vánoce miluju. Letos jsem i pekla…deset druhů…8kg cukroví..k tomu mohu říci jen, že někdo těch osm kg cukroví bude muset vyběhat a že na stůl budu muset dát kupovanou štolu. Muž bere Vánoce jako nutné zlo, kupovat dárky je pro něj něco namáhavého a nepříjemného. Mě to baví, jsem ráda, když má někdo radost. Mám ráda tu atmosféru toho těšení, vybírání dárků a spokojenost obdarovaných!

Příběh našeho stromku je víceméně nezáživný. Počátky jsou , čistě statisticky, pravděpodobně někde v USA (..Indii nebo samotné Číně). Možná, že matka našeho stromku byla cola a taťka obal od salámu. Nějací slušní lidé laskavě odhodili plast do kontejneru a tam rodiče našeho stromku přepluli oceán. Je možné, že cestou zažili bouři nebo tajfun než se dokodrcali do čínského přístavu. Možná, že je málem omylem unesli piráti. A možná taky, že to byla nudná plavba na tankeru. Následně rodiče našeho stromku prošli drtičkou a tavičkou a v porodnici na vánoční stromky se na svět dostal náš krásný opelichaný stromeček. Urazil chuděra takovou dlouhou cestu do Královehradeckého Tesca, kde zůstal ležet v zaprášené krabici přes celé svátky. Kupovali jsme ho na Silvestra, když jsme se stavovali pro nějakou projímavou ňamku na chlebíčky. Byl ve výprodeji v pomuchlané a zaprášené krabici s nápisem Made in China. Stál 199,-Kč a byla to láska na první i třetí pohled. Měl krapet porouchanou špičku, ale kdo je dokonalý?
Dva roky sloužil dobře, až jsme mu dopřáli letní dovolenou venku u domu. Samozřejmě v obalu…který nevydržel. Nenamazán na letošním parném slunci chytl odstín do šedomodra a získal tak přirozený vzhled nové exotické dřeviny jež prošla reaktorem Temelína. Začali mu padat plastové jehličky – zřejmě bylo letos slunce víc agresivní než jsme čekali. Dali jsme mu přesto vánoční kabátek a nebazírujeme na jeho skolióze a handicapu.

Venku zpívají okapy. Přišla obleva. Zvuky okapu jsem identifikovala až po několikátém pobíhání po domě a odposlouchávání zvuků, které by mohly dělat zvukovou kulisu na Pandoře (Avatar). Jako každý rok nás zaskočila zima a sníh, přestože se to v tomto období dá očekávat. Letos jsem v předvánoční čas bez práce a tak jsem měla možnost si vše lépe nachystat. Díky jedné milé bytosti na ženském magazínu, která má ty nejlepší vlohy k humornému psaní a jež je moji tajnou vzpruhou po dni, co stál naprosto za prd, jsem se tak vyhecovala, že jsem byla jako robotice a nahňácala těsta na pečení jak pro regiment. Po prvním pečení a to pečení perníků, mě nadšení opustilo a již se nevrátilo. Zato mě skolila do druhého dne angína, co spíše připomínala lepru a uvnitř krku zápasily moje slabé krvinky se zákeřným streptokokem a prvních pět dní spíše prohrávaly… Jak máme hledat na všem špatném něco dobrého, tak zde by se dalo zdokumentovat, že jsem poprvé o Vánocích zhubla, protože polknout se dalo tak pár lžiček čaje a to se slzami v očích. Po pěti dnech urputného boje začala atb zaujímat obranného postavení a já se zvolna denně pustila do pečení a následného zdobení vánoční sladké krmě. O tom kolik cukroví z původních hromad a ujišťování mého muže, že toho je strašně moc, zbylo taktně pomlčím…

Dárky jsem letos nakoupila s předstihem. Sice to nejsou nějaké hodnotné dary,ale snad je to, to co každého potěší a především díky tomu, že je to na mě i s darama pro široké příbuzenstvo, byla to docela fuška něco vymyslet. Na pohádky se netěším, spíš by mě nadchlo něco nového..a rozhodně bych ráda do kina na poslední díl Harryho Pottera a doma mrkla na Avatara. Lásku nebeskou jsme si pustili již při marodění, takže už toho moc ke koukání nebude.

V mezičasech se ucházím o zaměstnání a musím říci, že mám za sebou jedno z nejtrapnějších výběrových řízení. Bylo to domluveno na 16h, ve sněhové kalamitě míjím hromadnou nehodu, která nevypadala jen na pobouchané plechy. Trošku mě to rozhodí, ale ještě více drápání do kopce za vsí do areálu bývalého JZD. Nemám předsudky, určitě to bude v pohodě. Šéf ve špinavých kaťatech, svetr, co pamatuje ještě to JZD a umolousaném tričku s mobilem na uchu, mě rukou naviguje kamsi do útrob budovy. Uprostřed pár stolků, zdi a podlaha, co pamatují ledacos, všechno praská a o trošinku kulturním prostředí se nedá hovořit. Dostává mě na starost jakýsi výrostek, co dělá chlapce pro všechno. Tesilkový typ. Při každém slově rudne a nechci ani domyslet o čem přemýšlel celou dobu, kdy se pohovoru účastnil. Usedáme do křesílek z padesátých let, tajně doufám, že je občas někdo přeluxuje a několikrát nás přeruší telefon pro šéfa a zaměstnanci s důležitým dotazem na klíče a podobně…v tu chvíli mi zrak sjíždí na prasklinu ve zdi, táhnoucí se odshora dolů. Absence topení a pro mě speciálně dotažený přímotop nebrání tomu, abych už po dvaceti minutách v tlustém svetru nebyla promrzlá na kost. Tak tam tak sedíme a zopakuji svůj životopis, odpovídám na hloupé otázky i osobního charakteru, občas to nadlehčím,ale decentní vtip není pochopen. Takhle si asi lidé připadají na výslechu…oba si poctivě činí poznámky ke každému mému mrknutí. Dostávám testy, kolik stojí koruna čistého pro zaměstnance svého zaměstnavatele..odpovídám z hlavy 1,80, pak se dozvídám, že jsem tam zohlednit i mikulášskou nadílku, počet ročních státních svátků, dovolených a dalších věcí..takže je to 1,95. V kvízu jsem neuspěla. Dotazy na bydlení, proč nač co kdy kde jak. Dotazy proč jsme skončily v posledním záměstnání….že to šéf přestřelil a nedopadla dotace nestačilo jako odpověď. Proč jsem podnikala a přestala (měla jsem živnosťák na účto a když vám lidé neplatí včas nebo frknou místo peněz flašku, čokošku…těžko tím uhradíte socko zdravko)- to jsem hned byla jako neschopná. Dále jsem musela popsat strategii reklamy a jaká je nejúčinnější, následně jsme se dostali ke zkoušce z ekonomického myšlení, evidenci výkazů, revizí až po fanatické uctívání baťovského systému, který praktikují a jehož se musí zaměstnanci dvě celé soboty z měsíce účastnit na oslavném kurzu baťovské filosofie, která v zámoří tak dobře praktikovatelná nebyla a metoda cukru a biče mi prostě k praktikaci na lidech ani zvířátkách nesedí… Dotaz jak bych vedla doklady k deseti lidem, kolik bych na to potřebovala šanonů….no každý má mít osobní složku a všech deset se vleze do jednoho šanonu. Mrkla jsem – nutno si to poznamenat. Zeptala jsem se, co se stalo se současnou asistentkou, dozvěděla jsem, že přerostla svého šéfa, což nebyl opravdu problém. Pak nastala zábava a kroužek kreslení. Měla jsem nakreslit listnatý strom. Vyhrála jsem si a domalovala zajdu, hory, sluníčko a mraky. Jsem kreativní. Pak jsem měla nakreslit prasátko, abych dokázala svou schopnost se podřídit a ponížit se. Nakreslila jsem paní prasátkovou. Prý je to od nich taková sranda. Byla jsem dotázána, zda znám Baťovu filosofii a tady jsem dostala černý puntík…Baťu jsem si nastudovala ten večer a moc, co k okopírání do současnosti tam vskutku není, nehledě zpráv o kolaboraci a následné podpoře čs. odboje, vedení středisek a nemožnost uplatnit tento systém v zámoří… Boty bych si tam už dávno nekoupila, díky negativním zkušenostem s kvalitou a následnou reklamcí několika známých i rodiny. Několikrát jsem se již těšila, že budu moci odejít, ale stále bylo třeba, aby se pan majitel pochválil jak vymění šusem zaměstnace, když najde o chlup lepšího než byl ten původní, jak mění všechny vedoucí pracovníky, jak si o každém vede složku i o potencionálních zaměstnancích (což bez jejich souhlasu a dle zákona na ochranu osobních údajů nesmí). A mzda se skládá ze základu kde každou další desetikorunu na hodinu si zaměstnanec musí zasloužit…za výkaznictví, inovaci a rozvoj a doufám, že tam nebylo i za čisté trenýrky. Další věc byla měsíční papírky s čím byl šéf nespokojen a v čem by se měli zlepšit, což se řešilo ještě veřejně čtvrtletně. Navíc ty povinné soboty…Bylo mi těch lidí moc líto, protože jsme konečně dosáhli svobody a demokracie a máme právo si o svém volném čase rozhodovat sami, máme právo být sami sebou a můžeme být výborní pracovníci a přitom si zachovat své osobnosti! Ptali se mě i jak si plánuji svůj volný čas…. neplánuji, řeším věci operativně jak přijdou a každodenní věci dělá člověk se samozřejmostí jemu vlastní. Zřejmě jsem toho spoustu vynechala, ale doufám, že na to brzo zapomenu celkově, protože to pro mě byl docela kuriózní zážitek. A pokud vás zajímá zda to byla nějaká nadnárodní továrna, ne nebyla…přeprava náklaďáky (ne kamiony), stroje-bagr, tarktor, jeřáb a drobná kovovýroba.

Tak nám včera přivezli ten zázrak, který už v USA a na západě používají 60 let. Čekali jsme na Candy, ale po měsíci a půl, kdy nám řekli, že možná bude za dalších 14 dní jsme to vzdali, ikdyž byla moderní, nadupaná a prostě jsme ji chtěli…jenže nikde v Čechách nebyla. Označení novinka je asi problematické. Následně jsme si vybrali Aristonku, ale byla dražší a měla malý otvor na vkládání věcí. Nakonec jsme z nouze skončili u Whirlpoolu, energetická tř.B (áčko se prostě nevrátí od 20.tis. za sušárnu). Whirlpool je zde tolik vychvalován a proklamován. Včera nám sušičku přivezli a už jsme ji testovali..je to senzace, dokonce to suší kratší dobu než je proklamováno a je to na 8kg…pračka je na 6kg, takže je to ideální a suší se jen zvlášť bavlna, sušila se hodinu a sedm minut při maximálnímu příkonu 2,9kWh a syntetika se sušila 22minut. Cože je fajn jednou týdně ve dnech kdy je venku sychravo. Lehce to odvlhčuje místnost a velmi ji vytápí, takže v tu dobu rozhodně nejede podlahovka. Mimo topnou sezónu se prádlo dává ven na sušák. Prádlo vyndáte a jen složíte než vychladne a uklidíte do skříně (až vychladne).Jediný problémek je, že můžete zapomenout na aviváž…všechno se odpaří a prádlo voní jako z velko prádelny. Lze koupit nějaké vonné papírky do sušky, ale dle diskuzí to nikdo nepoužívá a zde jsou ty papírky nekřesťansky drahé (80ks/300,- plus poštovné). Lze objednat na eBay -250ks za 13liber. Dobře to taky odchlupuje a po sušení vyjmete a vyčistíte filtr… napojili jsme kondenzát do odpadu (hadička přiložena)…to se musí doladit, protože to netěsní a kape. Design této sušičky je tak šedesátá léta…taková retrouška. Hlučnost něco málo kolem 60dB, ale zachrápli byste u toho, je to příjemné hučení jako obří fén….

Minulý týden naše zánovní 14měsíců stará pračka ohlásila s bubnem plným vody error 03. Jako správná hospodyňka jsem si v příručce nalistovala, že pračka nevypouští. To jsem viděla i okometricky. Takže pěkně otestovat znovu a znovu error. Vytaháním totálně nacucaného nevymáchaného prádla jsem si pak pěkně zavytírala komoru a poté ještě jednou, když jsme vodu dostávali ven z pračky. Potřetí jsme již našli vypouštěcí ventilek a odpouštěli postupně do hrnce a následně přelít do kbelíku a šup s tím do odpadu.Manžel odzkoušel i vypouštěcí hadici, ale ta byla v pořádku. Evidentně nefungovalo odpouštěcí čerpadýlko. Píšu reklamační protokol na levneelktro.com, servisní knížka není takže volám, co dál. Byli milí, vzali mi to po dvou hodinách, kdy to vyzvánělo a sehnali mi nejbližší servis. Tam už volal muž a jako správný chlap hovořil s paní, co si psala poznámky a když se zeptala jestli to stačí další týden ten technik, tak můj muž ležérně odpověděl, že samozřejmě…. Koš s prádlem přetékal a další týden navíc…no nechtěly byste v takovou chvíli být dámy vdovy? Druhý den jsem něco málo přeprala v ruce, ale to prostě nevyždímáte..schnulo to venku dva dny. Naštěstí na svěžím vzdoušku a ponožky jsem sušily na podlaze v koupelně, protože není stále zapojen elektrický topný žebříček a jediná možnost byla na podlahovém topení. Ale jinak jsme úplně normální rodinka. Říkám muži, aby trošku byl opatrný na to prádlo, když nemaká pračka..tak hned v sobotu mi přidal hromadu pozávodního oblečeníčka, kdy běžel Okolo Príglu… No nic, jistě pan servisák pračku brzo opraví nebo taky přijede, koukne a řekně musí objednat díly a až to bude tak to bude….Hahaha, srandičky. Dnes přijel pan technik. Kouknul na to. Sdělil nám, že to je čerpadýlko odtoku (to jsme už hlásili do protokolu), že tam má nějaký od Whirlpoolu (máme Candy), dotáhl ho (bylo už použité!) a zjistil (naštěstí!), že tam nepasuje. Když jsem zkroušeně říkala, že to je v záruce, tak řekl aháá a že se to teda musí od těch Italů objednat a tak nejdřív za týden to bude mít a pak se někdy ozve…… Píšu Ježíškovi, že chci věšteckou kouli a pak si na to vyřídím živnosťák. A hned vám řeknu, co bude zítra..zítra mmmmm budu muset zase něco prát v ruce!

Tak se nám to vleče už půlroku…. chtějí po nás podepsat (Geošrafo a ČEZ distribuce), že nám dají pětibábu za to, že nám bez našeho vědomí a bez naší účastí dali na náš pozemek přes celý vjezd kabel. Tak už se to vleče, všichni se kroutí jak švábi se skořicí na grilu, chybu udělal tamten a tamten, na všechno dost času… a šup nadrzo nám přišla upomínka,ať podepíšeme znovu smlouvu s pětistovkou…musela jsem bohužel napnout nervy a napsat psaní paní „geošrafový“.

Věc:Žádost o podepsání smluv o zřízení věcného břemene firmy Geošrafoč.IV-12 – 2002390

Vaše žádost podmíněna smlouvou o smlouvě budoucí, kde žádáte podpis smluv věcného břemene je v současné době v jednání, kdy došlo k několika pochybení. Smlouva o smlouvě budoucí nebyla podepsána s námi, ale s obcí Olešnice a my jsme pozemek koupili bez závazků a v kupní smlouvě nebyla zmíněna tato vaše smlouva o smlouvě budoucí. Nejedná se nám o pilířek, ale o kabel umístěný na našem pozemku a to bez našeho vědomí po koupi pozemku a bez naší účasti na kolaudačním řízení. Manžel s Vámi o tom hovořil telefonicky po obdržení těchto žádostí o podpis smluv, kde jste jej odkázala na pan Tučka. Na ČEZ je otevřen požadavek č.001027188016, kde se prověřovalo zda je kabel fyzicky na našem pozemku a proběhlo měření. Kabel je fyzicky na našem pozemku a dle měření nebyl ani dostatečně hluboku. Dále probíhá šetření u projektanta Ing. Janáka, kdy zmiňovaný kabel měl vést pod místní komunikací, ale nestalo se tak. Díky Vašemu dopisu jsme se překvapivě dozvěděli po téměř dvou letech, že tento kabel vede u nás.

V současné době se táhne 6 měsíců jednání, kdo pochybil (obec, projektant, ČEZ, nebo firma, která kabel uložila jinam) a uhradí vzniklou škodu. Kabel je umístěn v místě jediného možného vjezdu k domu na náš pozemek ze silnice. Pokud nedojde k nápravě a nebude kabel umístěn pod komunikaci, nebudeme moci používat část našeho pozemku, upravit vjezd a budeme nuceni ještě ustoupit s plotem, nemůžeme pokračovat v terenních úpravách ani oplocení pozemku. Váš návrh smluv o podepsání věcného břemene tedy není v současné době objektivní a aktuální. Překvapila nás i Vaše upomínka…. pokud je věc v jednání a nejsou dořešeny základní věci, nemůžeme přeci podepsat smlouvu, která není v pořádku a pro nás jednoznačně nevýhodná. Jednorázová úhrada ve výši 500,- pro oba manžele rozhodně neodpovídá vzniklé škodě, to už jsme projednávali u právního poradce. Dosud nemáme vyjádření zda bude kabel přeložen či ponechám a nedomluvili jsme se na finančním vyrovnání vniklé a budoucí škodě a znehodnocení pozemku.

S pozdravem

Přerušuji nudné okurkové povídání o naší dovolené, abych vás informovala o novinkách, které se dějí na naší stavbě. Naše oblast (náš pozemek a přilehlé okolí) je nyní stále v plné práci a všichni se snaží do zimy podělat, co se dá. Manžel začal urychleně dodělávat zateplení, protože náš milý soused Lukáš nám na to přišel naházet lepidlo. Problém se zateplením jsou špalety, jak nám to kolem nejdříve naházeli hala bala od oka, zjišťuje můj muž problém, že se ty špalety dělají pekelně a stupidně špatně a je rád, že snad nebudou trčet díry vedle rámů oken.. Lepidlem máme napatlanou stranu, kde jsou vchodové dveře, práh nikoliv, ten se musí vyztužit nějakým svinstvem, aby to bylo pochozí. Sokl si má manžel napatlat také sám. Chudák, jak to nikdá nedělal tak má do prvního sněhu další pekelný job….Ono ani ta okna nejsou žádná sranda. Otázka, co je na tomto domě srandovního kromě jeho velikosti pro místní domorodce. Takže zateplení vypdaá nadějně na tuto zimu… Soused Jarda zas připojil na domě venkovní rozvaděč. Soused Tonda tu měl malý bagřík a tak večer udělal konečně ďouru k odpadu a z čističky už nám odtéka konečně voda přepadem tak jak má a není třeba ji přečerpávati… Večer vyhrábli díru, ráno manžel koupil trubku a kolínku, dopoledne se na tom vyvztekal jako alík a před chvílí kolem oběda to zahrnuli. A je to! Zmiňuji se jen krátce nestavebnicky, že mi můj šéf řekl v polovině srpna, že od musím skončit..super tak jsem si říkala, že mi poběží výpovědní lhůta…ehm, mýlka…. ve čtvrtek mi otnámil, že končím v úterý, takže dnes jsem první den nezaměstnaná. Odstupné dostanu a jsem tomu ráda, ale stejně….je to od něj hajzlíkovina, jako všechno jeho chování. I to odstupné jsem si musela vydupat…nicméně jak tu kutíme tak se ze mě stala alespoň závodní kuchařka, vařím, peču, smažím pro pomocníky a jsem z toho tedy fakt unavená víc, než když člověk sedí v kanceláři!

Blíží se hranice Maďarska a ráz krajiny obcí se změnil na vyhaslé obchody, zarostlá kdysi obchodní centra a z celnice si udělali sport arénu pavouci a jiná havět. Silnice dostaly nádech polních cest a ve vesnicích již nastala večerní siesta. Přijeli jsme méně obyvklou stranou, kde posledního tůristu spatřili roku 1782. Chvíli jsem přemýšlela, zda nejsme v Rumunsku, ale nu což, měli tu tu krizi, tak nebudu rýpat. Dokodrcali jsme se přes lázeňskou část Bükfurda (bykfirda) a zamířili do Büky (čti byku) a nestačili zírat….Za tři roky se to změnilo k nepoznání. Postavili tam supermarket a nákupní centrum a centrum se službami, vyrostlo tam dost dalších domečků sloužících k pronájmu. Všude načešíno (jakože všude Čechů jak v Chorvatsku). Neměli jsme jídlo, takže první návštěva byla u supermarketu, kde za půl hoďky zavírali. Ceny našponované, jen prasknout (dřív jídlo stálo pár šprdlíků) a výběr měl do maďarských dobrot sakra daleko a spíš byste koupili českou Tatranku než maďarský perkelt. Koupili jsme nejlevnější předražený sýr, dvě balení jogurtů, chleba, tekutiny (samozřejmě vodu a tu jsme ještě vybírali obezřetně pamatujíce na poslední koupi vody v Maďarsku, kterážto byla velmi projímavá), pomazánkové máslo a nutelu. Ještěže brali kartu, protože jsme nemělu ty jejich šprlíky a ani to nevypadalo, že by se večer někde daly sehnat. Prodavačky chtěly, abychom se cítily jako doma takže se spolu bavily a škaredily se na nás. Periferně jsem studovala stojan s novinama. Ještě, aby na mě juknul český BLESK a zdrhala bych. Nicméně můj muž si všiml u vstupu, že nasledující dva dny jse státní svátek a bude zavřeno. A sakra! To už musí být, když v Maďarsku zavřou krám!

Zcela radostně jsme zamířili ke Kellerovým, všude jsme míjeli české SPZ, německých bylo dohromady asi v počtu tří, rakouské žádné a zbývající SPZ byly domorodé. Zvoníme a nic, takže tady nastala ta peripetie…dosud jsem vždy přijeli a ubytování našli ihned. Bylo asi osm večer a mi pobíhali po vsi a zděšeně zjišťovali, že sice všude cedule jako býk (když jsme v Büku) Zimmer Frei a Pansió, ale že mají plno, nebo nemají zájem o někoho na dva tři dny. Dokonce je to určitá mafie, jezdá tam týpek v šedém Renaultu s telefonem a ten má přehled, co kde kdo má… Místní měli nějaké mejdlo u trati, takže většina lidí byla tam.. Čas se chýlil, přicházela tma a tak jsme ještě zkusili pnezióny, ale tam už vůbec neměli zájem o někoho na tak krátkou dobu. Přejeli jsme do lázeňského komplexu, stejný problém, dostalo se nám poučení, že si máme vždy dopředu zavolat nebo, že na vratech jsou vždy tel. čísla. Ehm, volat od nás do Maďarska a ptát se na cenu (na internetu ceny nemívají a když atk v reálu neplatí, cenu vám řeknou až podle toho jak vás odhadnou) několika ubytovatelů, když neumí ani slušně německy a o existenci angličtiny slyšeli jen z dabovaných seriálů.. Když i z kempu nás vyprovodili s tím, že naproti mají určitě volno a taky, že měli, sehráli divadélku, nejdřív nadšených hostitelů a následně, když jsme se zeptali na jak dlouho a dozvěděli se, že jde o prodloužený víkend, nám do očí řekli, že mají obsazeno (na začátku hovoru měli volno!). Pomalu jsme se chystali vypadnout někam víc do středu země, když jsme narazili na slováka, žijícího v Maďarsku a ten nám osvětlil jaký jsme svině. Tak mi bychom chtěli ubytování na jednu dvě noci a to se jim jako vyplatit (chtěl 50EUR za noc v bytovce, kýčovitě zařízené, ušmudlané koupelně, ale hlavně se saťákem na střeše)? Co si jako myslíme? Oni to po nás pak musejí převlíknout a vyprat ložní prádlo (dělám to doma, převlečení postele 7minut, hození do pračky a vyndání na sušák, 5minut) a to se jim teda fakt nevyplatí a teatrálně hrál divadlo, jestli ještě nechceme, aby oni platili nám, abychom se laskavě u nich ubytovali. Začínal být hrubý, někam volal a mluvil o těch čehůnech (hanlivé označení pro Čechy). Tak jsem se do něj pustila, že nemají nikde vystaveny ceny a že si ceny tvoří podle odhadu zákazníka. Že před pár lety byli nadšeni, když tu člověk přespal i na jednu noc a nikdo se neofrňoval a že jsou něco jako nafoukaní, celý jejich job spočívá v tom, že když tam mají na týden lidi, tak jednou týdně převléknout postele a vymění ručníky a zbytek času se válí u televize nebo po hospodách (to není výmysl, tak to opravdu je), jejich výborné tradiční jídlo už si u nich člověk nekoupí (já si nejedu na dovolenou koupit maďarskou svíčkovou) a ceny si nafoukli nesmyslně nahoru, místy až o 50%. Byla tma trošku jsem se bála, že dostanu na budku, ale měla jsem bojovou náladu a vduchu si opakovala případné kopy… Naštěstí jsme odjeli a bloudili nocí a hledali ubytování…ovšem čas se krátil a tak jsme se rozhodli jet zkusit štěstí a najít si penzionek, co jsme se tam stavovali při cestě na motorce… Lilo jako z konve, maďarské mlhy spíš evokovaly spojitost s Drákulou. Penzionek jsme našli, byl zavřený. Příroda byla nemilosrdná a prostě bylo třeba čůrací zastávky. Byla to krásná polní cesta, hned jsem říkala, že když to jinak nepůjde tak si tady schrupneme a holt se vrátíme do Čech. Zkusili jsme kemp, také zavřeno. Vracíme se na tu polňačku, když říkám, haha, ještě, aby tam pak ráno nejel nějaký traktor…Haha, přijíždíme a na poli oře traktor a používáme právě tuto jednu polní cestu….Sbohem přespání. Blíží se půlnoc a my jsme stále bezprizorní. Stojíme uprostřed obce a převlékáme se do čistého oblečení a bereme si mikinu a svetr. Začnou se rozsvěcet světla u domků, raději odjíždíme. Zastavujeme na jedné poslední otevřené benzíně a hodnotíme co dál…dáváme půlnoční svačinu a pití. Nejsme sami, české a slovenské rodiny s dětmi, které jedou na noc do Chorvatska nám dělají společnost…Nakonec i my jako poslední odjíždíme směr Sárvár. Tam už je také vše zavřeno a na náměstí potkáváme sakra ošklivou prostitutku. Jediná hezká věc byl nasvícený zámek. Jedem pomalu k hranicím. Vzpomínáme si, že kdysi tam někde byl motel…. jen mi na to padla myšlenka, akorát ho míjíme. Šup otočit a již parkujeme před motelem. Paní na recepci vypadá chudák vyřízeně,ale nevyhazuje nás.. je půl jedné ráno a oni mají recepci do 23h. Noc stála 25EUR. POkojík je naprosto čistý a voňavý, jen věci jsou zašlé, ale jsme vděční. Po sprše uléháme a můj muž usíná ve vteřině, kdežto já slyším ze sousedního kutloušku nějaké noční užíváníčko a nemůžu usnout. Když se ozvou dvě sprchy po sobě a v zápětí venku bouchnou dveře od auta a auto odjíždí, konečně upadám do kómatu…..