Stavíme Bungalow 13

Úplně náhodně volá můj muž domů, kam mu přišel dopis a rovnou smlouvy k podpisu od nějaké geodetické kanceláře, že na našem pozemku bude věcné břemeno na nějaké vedení kabelu z Čezu. Bez jakéhokoliv jednání, upozornění a rovnou smlouva. My jsme pozemek koupili nezatížen břemenem a jasně se tak se sousedy bouříme. Zase to podělal starosta, který to musel vědět a tak jako nás ošálil s tím, že nebude splašková kanalizace a my si tak dohromady za několik set tisíc pořídili až na jednu vyjímku čističky odpadních vod…. a najednou budeme ještě platit stočné :-/. Takže co s tím? Já jsem chtěla, aby to probral s právníkem a pak šli spolu s ostatními za starostou a domluvili se, co to jako má všechno znamenat…..

Takže jsem slíbila udělat mini reportáž o Vinařském pardubickém půlmaratónu. Manžel se vrhl na běh jako Shrek na Fionu a dá se říci že začal před 10-ti týdny trénovat z úplné nuly a povánočního tělesného nekondičního stavu, aby se vypracoval na budoucího závodníka a běžce. Psychologicky je to asi otázka řešení třicátníků, aby si ještě dokázali jací jsou štramáci a jsou to štramáci! Fajn, manžel se přihlásil na 21km dlouhý běh. Do té doby dal asi 15km, ale přípravu nezanedbal a tak se mi v kuchyni místo koření a lahůdek objevoval bílý prášek neznámého původu, který byl identifikován jako iontový nápoj a hromady vitamínů a přípravků podpůrných pro sportovce (měli by dělat i něco pro ženy v domácnosti omdlévající únavou nad nevyžehlenou hromadou, nad špinavým nádobím, drobkama pod pohovkou, nevytřenou plovkou se stopami upocených nohou velikosti 45 a zašpiněnou koupelnou, kde je otázka minuty ji po sobě uklidit, kdežto gruntování zašlé špíny zabere i několik hodin…..). Skříňka dostala svou vyhraněnou poličku, kde přijímala sportovní oděv vhodný pro běžce a pachy, které k tomu patří.

Nastal den D. Ranní vysedávání na wc u mého muže způsobila za a) nervozita nebo za b) mléčná kaše k večeři. Spravilo to Immodium. Dojeli jsme do Pardubic, relativně pěkně zaparkovali a šli se zaregistrovat. Čekala jsem nějaký obřad,ale bylo to „háááá Truksa“, škrt a předaná igelitka s bavlněným tričkem, diplomem, který byl zahlcen reklamou, lístkem na jídlo (který jsme hned ztratili jak byl prťavý), jablkem, co pamatovalo ledacos a lahví dobrého vína. Číslo bylo třeba přišpendlit na závodníka a jak to bývá, když už bylo třeba špendlit, nebyly špendlíky k nalezení a bylo nutno vyškemrat špendlíky jinde. Sledovali jsme předběžně soutěž handbikerů a nechápali imbecilnost metr od nás stojících policistek (opravdu elita národa a asi se začnu v olicích bát i za dne), které se bavily jak hloupé pipky, co to je „hanbik“ (foneticky) a jak pozná tandem od handbiku…přičemž tam zuřivě mávaly a slintaly si vzájemně do píšťalek, aby pak nechaly omylem místo do cíle projet jednoho hanbikera ještě další kolečko….Na jeden přechod tam byly 4 ženský a přitom o pár metrů dál courali chodci v závodišti zcela nekontrolovatelně.

Pak se odběhl lidový běh, kde mě zaujala jen paní běžící s pejskem a následně tlupa in-linistů. Protože byl vyhlášen smutek za polské oběti tragédie, byl zrušen jakýkoliv doprovodný program a to zas byla tragédie pro diváky, pro které to nebylo nijak atraktivní a tak krátce po startu hlavního závodu, žízniví a haldoví odešli domů a jen rodinní příslušníci posečkali a každé kolo fandili svým závodníkům.Takže atmosféra nulová.

Potkala jsem paní Danu Zátopkovou a mám její podpis obrázkem. Je to velmi milá a vitální paní, která ve svých 88 letech běhala na podium předávat ceny mnohem svižněji než moderátor. K uloveným podpisům patří také podpis budoucí olympioničky Anky Pichrtové a pana Jiřího Soukupa (82let) -nejstrašího závodníka.

Závodníci byli všehochuť a předem jasní vítězové z Keni stáli včele. Po rozběhání se začali všichni srocovat před dvanáctou u startu a vytvořili docela slušný chumel (bylo přihlášeno 1021 účastníků). Jenže pořadatelům nefungoval radiový přenos a tak se bavíme tak všichni mezi sebou a najednou „puf“ a bylo odstartováno. Naštěstí se start ucpal a tak se šlo po výstřelu pěkně dopředu než se to rozběhlo. Pak najednou bylo ticho a prázdno a bylo slyšet jen rozčilené fanoušky u moderních kadibudek, které pořadatelé řádně nadimenzovali a pro 1000 závodníků a dalších tisíc lidí kolem dali tyto kadiboudy pouze tři, přičemž hned po startu už fungovala jen jedna. A protože všechno bylo zavřené a nebylo si ani kde odskočit fanoušci zmizeli.

Po prvním kole, které manžel přepálil a běžel 9,5km/h, se pár lidí sešlo (vč. mně a kamarádky s dítětem) a viděli jsme rovnou do cíle vplout keňské gazely (čímž skončila ta nejatraktivnější část pro diváky). Manžel vypadal ještě svěže, nechystal se zkolabovat a tak jsme čekali 3/4 hodiny na druhé kolo, kdy poběží… To už trošku funěl, nicméně mě řekl pár milých slov a běžel na poslední vyčerpávající kolo. A tak čekám a čekám (již sama s asi 7lidmi v zádech) před cílem na manžela a on pořád nikde….nicméně za chvíli jsme ho zahlédla v hledáčku a zoomu fotoaparátu a mávaje na sebe jako dva milenci po dlouhém odloučení se blížil k cíli. Tlačila jsem se honem přes zábrany, al e neplánově zrychlil a já tak nestihla vyfotit jak proběhl cílovou páskou a dostal medailyza účast. Vypadal na šlupky a nebylo jasné jestli pláče nebo bude blinkat, ale ustál všechno a voda a dobré pardubické koláče mu pomohly. Oblímal mne jako, kdyby mě někdo vytáhl ze chřtánu islandsk sopky a zažehnal tak absenci domácího servisu. Byla to dojemná chvilka, na kterou vzpomínám naposledy před sedmi lety, když jsme se brali. Pořadatelé trošku nepřemýšleli a vyšťaveným závodník po doběhu nabízeli guláš, což bylo zralé tak akorát na to ho vrhnout pod nohy studentům, kteří rozdávali občerstvení. Trošku si tam přihřáli polívčičku politické strany před volbami, ale to si asi ani nikdo nevšiml. Pak bylo slavnostní předávání cen na podiu, což bylo pěkné a manžel se vyfotil s dvěma největšimi českými borci, což uvidíte ve fotogalerii. Pak jsem řídila domů a manžel byl ještě ovíněn euforií, že to dal ten závod a tak jsme se šli večer ještě 11km projít. Nicméně byl smutný, že to s ním žádný z jeho přátel vůbec neprožíval a ani nidko nepřišel mimo mne a mojí kamarádky. Byl to zasloužený výkon a vydřený! Číslo 398 doběhlo půlmaratón za 2:35:50!

Po delší odmlce, kdy se toho u nás až tak moc neudálo, kromě nudné domací rutiny, se opět nadšeně hlásím z Barunky!
Přihodilo se nám pár maličkostí jakože už máme v obýváku nábytek na svém místě, protože manžel za klasické hudrování zapojil do anténní sítě zesilovač a lze tedy koukat na televizi již na jejím určeném místě. Zjistil, že šikula elektrikář to v zásuvkách zapojil přesně obráceně, takže to logicky jít nemohlo. Dále se manžel byl podívat na vnitřní dveře v Polsku s kolegy sousedy, ale kdy se budu moci zavřít na toaletě doma je stále ve hvězdách, protože není za co přichytit futra a bude se to muset dozdít na wc…nějak..jak se přizdí dva tři centimetry mi je záhadou a chtěla bych se toho účastnit asi tak, že jednoho dne přijdu odněkud a budou tam dveře .

Navštěvujeme se již více se sousedy a musím říci, že v nich máme i přátelé (snad to vidí vzájemně). Je to prima parta. Nezahrnuji tam souseda nad námi, který nám chodí kadit před okna ložnice a náčelníka Velká huba, který s námi nesousedí, ale víme o něm . Stala se i veselá příhoda, kdy jeden ze sousedů zaparkoval na neutrál a z kopce mu ujelo auto a narazilo jak jinak do jiného auta jiných sousedů, ale vyřešilo se to přátelsky.

Jako po tisícé jsem udělala pokus a zasadila jsem do květináčů pelargonie a bylinky. Uhrabala jsem zahradu od staré trávy a zasnila se nad tím jak jednou bude zahrada kultivována. Po takové dlouhé a kruté zimě jsme naprosto šťastná z každéhoslunečného dne a z toho, že u nás na zahradě přespávají srnky (bobky mají jako golfové míčky, tak kdo byste měl zájem, piště!), zabydleli se tam hudrující perličky a pod okny se nám pasou zajíci velikostí dobře rostlého psa. Je to jako úvodní scéna z Teletubbies jak je zelený kopec a na něj jsou zvířátka. Každé ráno se jdu svalit do obýváku na zem, Harry se přitulí a koukáme z okna na tu nádheru…jak jde opar z rybníka a na zelených stráních se pasou srny a králíci pečou kuřata…Není nic krásnějšího!

Vlastně ještě jedna novinka tu je. Manžel se dal na běhání. Pořídil si pořádnou výbavu oblečení, bot Mizuno (říkáme jim Milůny ) a je čím dal lepší. Sice je brán za obecního blázna,ale už si zvykl. J8 zase deněn chodím na dlouhé procházky do lesa a je to senza. Já vím, jsme divní, všichni se přesunují auty a my všude chodíme pěšky, ale ta vůně (no když pominu týden prasečí kejdy na polích před domem, kdy jsme nemohli ani vyvětrat) a ti ptáčkové to je dokonalé.

Předem chci pozdravit Lukáše Čejku z Ž-I, pokud sem zavítal a dal přednost tomuto čtěnivu před večerním loudáním ulicemi. Samozřejmě, že pozdravovat by chtělo asi padesát lidiček, takže tímto všechny zdravím a považuji to za vyřízené .

Jaro se přišouralo zvolna. Haldy sněhu nám postupně odtávají a do domu si zase nosíme rezavé bahno, které se briskně rozplýzává po naší bílé dlažbě. Všechny boty vypadají jako když vyšlápnete zralé měkké psí hovínko. Všimla jsem si toho, když jsem dnes byla u svého šéfa na koberečku, nebo spíše na linu. Schovávala jsem si botu potupně pod židli a sledovala mezi dialogem, kdy jsme si vyříkavali vzájemné nedostatky a ujasňovali si, kdo za jaký tým kope a kdo dělá či nedělá drátěnku, jeho nablýskané černé polobotky s pečlivě zavázanými tkaničkami. Zatímco jsem se snažila o marnost nad marnost, o několik pater níže mi mětská policie šahala na stěrače, aby mi za nědala kousek voskovaného papíru s mojí SPZ. Zapomněla jsem si dát za okno parkovací kartu. Běžela jsem chodbou a rozrážela davy studentů a myslela na to jak při běhu mám dělat ostrý loket (manžel se dal na běhání,mám to z první ruky), abych byla rychlejší. Doběhla jsem až na policii,kde seděl pán, co si nejdřív myslel, že jsem hledanou vražedkyní sedmi malých dětí, nebo zemědělkyně v oblasti konopných plání. Tak nějak se tvářil. Zbaběle jsem rozepnula kabát, zamrkala řasami, vzepjala hruď a udělala ze sebe ubohou zranitelnou ženu, které se toto stalo jistě velkým nedopatřením. Vyšlo to. Pak jsem vyplivla plíce. Jaro je tak svěží!

Protože většina z vás k nám chodí z LIVINGU, jistě jste zaznamenali, že od března zdraží polystyren na zateplení o 20%. Chtěli jsme ho pořídit,ale nebylo by ho kam dát a venku to v tom bahýnku není to pravé.Nicméně náš jarní počin bude takový to…. vykopat díru z bodu A (čistička) do bodu B(kanál), aby se nemuselo čerpat, nehledě na to, že jsme museli pořídit druhé čerpadlo neb první odešlo mezi pláváčky v čističce. Posléze obnovit a vykrtkovat znovu díry na plot a zkusit udělat plot. Třetí počin asi zateplení-což zas bude peklo si myslím upřímně. Neb jsem toto ještě nedělala. Třetím počinem bude něco na zpevnění stání pro Ferdíka a tak eliminace napodobeniny psích exkrementů tahaných do Barunky. A když se z toho nepo tak letos bychom rádi zahradní domeček. Takže těšíme se na vaše příspěvky, podněty a radostné zprávy o vašich jarních pracech!

Tak jsme po 7 letech byli plesat. Teda hlavně já jsem po sedmi letech někam vypadla do společnosti. A musím říci, že jsem si to pořádně užila! Hasičský ples na venkově má jistě do plesu v opeře o kousek dál než britská královna k uklízečce v metru, ale velmi mě to překvapilo! Na plesy jsme přestali chodit, protože se nám zdálo, že to ztratilo úroveň. Lidé už o sebe nedbali, nebavili se a často ani netančili,což je na plese více než podivné. Ples začínal v osm hodin. Moje přípravy asi v pět hodin. No to víte…než se my ženy oddepilujeme, odborně si umyjeme vlásky, zregenerujeme, natužíme… odlakujeme nehty, nalakujeme nehty, nakrémujeme obličej, ruce a jiné části těla, které nás budou reprezentovat, vyzkoušíme všechny šaty ve skříni, abychom se vrátily k těm prvním, totéž z botama…. hledáme pěkné prádlo, zahazujeme pěkné prádlo.. rozdrbeme troje silonky (nevím jak to dělají jiné ženy, ale mě se škubou silonky stále). A pak dojde na finální účes, který jsem ladila s pramínky příčesu (skvělá volba…velmi obdivně zaujal!) a pak teprve došlo na líčení a to byla vůbec alchymie, to bylo na hodinu . ALe ! výsledek stál za to! Proměnila jsem na chvíli z teplákové Popelky v naprostou sexy bohyni (neplést si se vzhledem prostitutky!) a v dlouhé róbě s účesem hvězdy a efektními šperky s kouřovou malbou (což se do prostředí venkovského plesu výborně hodilo a slzím ještě dnes) jsem sklízela obdiv a musím říci, že m i nebylo po těch letech nepříjemné ! Nicméně manželovi to děsně seklo, ve tři čtvrtě na osm (kam by spěchál, že?) se šel holit, opláchnout, vyčistit zoubky a za pět minut osm stál elegantně ležerní sexy fešák připraven plesat.

Od domu to byly asi tři minutky pěšky a v osm tam bylo naprosto plno a vyprodány lístky do tomboly a nebylo si kam sednout! To nás nesmírně překvapilo. Ples zahájily místní mažoretsky a byla jsem ráda, že ne všichni jako já sdíleli tu radost z jejich vystoupení. Hned poté se začalo hrát a musím to moc pochválit, bylo to prima, byly to bloky dle žánru hudby takže si starší i mladší přisli na své. Paradoxně mladší nakopli až dechovky k tanci…no, to mě překvapilo nejvíc. Muži všech věkových kategorií měli obleky a je jedno, že některé pamatovali svatby, pohřby a plesy i několik desetiletí zpátky, prostě to mělo úroveň. Ženy byly načinčané jak to kdysi bývalo a měli krásné šaty a mládež, přestože hulili jak fabriky a pili jako Dáni, měli taktéž společenské oděvy.
Byl tam s námi soused, který to trošku přehnal a po 15-ti panácích a 6-ti pivech už jsem to nepočítala a raději zapomínám ty jeho filosoficky vedené řeči na všechna možná témata včetně bobří farmy a tak podobně. Myslím, že jeho žena nebyla ráda, když jsme ho přivedli domů, ale zase jsme dohlédli, že došel a celý, ikdyž na šrot…
Zatančila jsem si náramně a bavila se výborně, hodně lidí tam bylo spontánních a nevázlo to. Dokonce jsme byli zapojeni do mašinky jedoucí po parketu, kdy mi teda jedna mladá paní nechtěně sahala na prsa, ale budiž. Toalety byly dost strašné, mrzlo tam a tak se chlapi bavili tím jak jim šla pára od čůrání. No jo chlapi…

Vstupné stálo 100,-, panák 20-25,-, pivo 20,-, kola 20,-, minerálka 15,-. Teď si nemyslete, že jsme nějaké prase, ale měla jsem za těch 6,5h osm panáků, jednu kolu s rumem (chardonay bohužel neměli), jednu kolu a dvě minerálky. Vzhledem k tomu, že nyní (opět jako tepláková Popelka! nemohu být bohyní stále, že… by to omrzelo) píšu tento článek a mám vypráno, umyté nádobí, uklizeno, obstarané zvířectvo (manžel spí)- je jasné, že mě to díky neustálemu pohybu nějak nepoznamenalo a odvedla jsem domů souseda, svého muže, vykoupala se, zkontrolovala dům a ve 4h ráno se uložila do pelíšku, abych se v 6h ráno probudila s ukrutnými bolestmi nohou, které mi z toho tančení natekly… No a když jsem se vzbudila tak jsem se rovnou vrhla do denních povinností a peču chléb… Sakra nejsem já nakonec Stepfordská panička?

Asi byste dle nadpisu soudili, že bude řeč o nějakých bizardních obyvatelých našeho současného bydliště avšak opak je pravdou. Podivíny jsme se stali my dva. Což o to, že nás místní mají za Pražáky, ale nyní jsme ještě v kategorii hoooodně divných lidí. Přemyšlím nad tím, že i soused už nás tak často nenavštěvuje…..

Stalo se to tak…. zima je dlouhá, doma se sem tam něco pošudlá jako poličky, nekonečný úklid, nějaká drobná oprava a jak nekonečně člověk odhazoval jen sníh a zase sníh docházelo k takovým těm zimním depkám. Z práce jezdím psychicky hotová (mám vskutku kvalitního šéfa a moc šikovnou kolegyni) a doma je zase manžel psychicky grogy z nejmenovaného kolegy. Rozhodli jsme se tedy, že potřebujeme nějakou činnost venku. A tak manžel začal běhat. Nejdříve si místní mysleli, že dobíhá autobus, to se občas stává, ale když minul autobusovou zástavku a z počátku kymácivým pohybem minul i místní konzum a zástup Olešnických obyvatel, čekajících na objednané rohlíky, začal být středem pozornosti. Manžela to nerozhodilo a prchal směrem k Bronxu, což je oblast s romskou ubytovnou, kde se prchá hlavně jakýmkoliv směrem pryč. Úspěšně minul i dolní náves a spodní hospodu a brázdil si to „lepší “ čtvrtí zpět do kopce směrem k Barunce. Tam již připomínal Járu Cimrmanna a zcela vyšťaven ještě pokynul našim sousedům, jakoby nesl olympijský oheň a svalil se v obýváku na zem vyřízen,ale pyšný, že to dal. Možná by se na tuto, pro místní obyvatele, velmi zvláštní údalost brzy zapomnělo, ale manžel takto běhá denně již 14 dní. A tak stále vyvstává otázka, kam to, že ten Pražák běží…..

Chápu ještě, že je velmi podivné, když vám ve vaší obci někdo běhá dokola po vsi, ale do kategorie podivínů jsem zapadla i já. Chodím totiž do místního městečka (2km na náměstí) pěšky. Dokonce i zpět. Ve snaze zlákat sousedku s kočárkem k procházce do zmiňovaného městečka jsem se setkala s velkým údivem a otázkou proč nejedu autem. A tak každý den chodíme do lesa a vracíme se kolem osady, kde mají krásného bubíska – bernského salašnického psa a jeho věrného přítele voříška. Chodíme kolem dvou dvojčat bílých huňatých chundelatých psů (dosud jsme nezjistili rasu), s nadšením pozorujeme srnky a zajíce a kritizujeme brutální kácení lesa a když se vracíme, hned naskočí šuškanda, že jdou ti divní Pražáci. (Pro ty, co čtou nepravidelně tento blok, připomínám, že já pocházím z malé vísky nedaleko našeho současného bydliště a manžel pochazí z větší vísky na severní Moravě. Ani jedna z těcho vísek se rozhodně nejmenuje Praha! )

Protože jsme neustále pod palbou otázek, kdy budou fotografie a jak tady bydlíme, rozhodla jsem se pro léčbu šokem a potvrzení toho, že skutečně ani z daleka hotovo není a do finálního interiéru to má stále velmi daleko.
Všude, opravdu všude se válejí krámy, které není v současné chvíli kam dát a většina z nich patří ven do zahradního domku, který nemáme!

Například kuchyň – visí tu kabely ze zdi na osvětlení. Na konci linky je díra na sušičku, která prostě počká na svou další zimní sezónu. Nemáme troubu, opravdu ani mikrovlnku- chtěli jsme kombinovanou a ne si kupovat na teď za tisícovku něco, co pak zase musíte řešit kam s tím. Barpult- stále zde hospodaří muž s notebookem a kabely jak je vidno. Na barové židli visí můj kabát – nesehnali jsme odpovídající věšáky na zeď do chodby a tak se bundy a kabáty válí kde je místo. Design doplňků, teprve teďse snažímpostupně z výplaty a možností kupovat věci, co k sobě barevně ladí, takže současný pel mel je prostě provizorium a takové ty úžasné dárky, co jsme dostali – každý pes jiná ves.
Obývák:tak ten vypadá zatím naprosto jinak.Králíček měl průjem a potah se nevešel do naší velké pračky, takže máme nyní tmavěmodrý a na něm deku a pod ním podložku. Pohovka je u okna ale patří jinam, jenže nemáme propojené televizní kabely a tak je to provizorně natažené z komory a dál to nedosáhlo. V obýváku jsou bedny s krámama, co patří ven. Chybí komody. Jeden sice skvělý avšak nevhodný dárek a hodně zabírající místo – fatboy přijde v létě na terasu (kterážto bude napřesrok, letos bude zateplení, dveře, plot a snad zahradní domek).Obsah skříněk je také pelmel – chybí jednotné koše, dokumenty patří do pracovny, kde by je teď Kryštof sežral.

Komora: hromady kabelů, napůl obsazený regál na potraviny krámama k sítím, nedodělané police.Mezitím je pračka a na ní prádelní koš s taškama.

Chodba: krámy co přijdou ven, zbytek plovky, štafle, co slouží jako imporvizovaný botník a věšák. Jeden PAX a druhý přijde časem, police a na ní opět věci, co přijdou ven.

WC: absence dveří po celém domě je zde nejkritičtější, ovšem jsou zde police – zatím nekryté a nedotažené obtáhnutí silikonem nad umyvadélkem.

Koupelna: jakžtakž hotová, zbývá dotažení silikonem a chybí těsnící kroužek u umyvadla a malá polička pod zrcadlo. Nemůžeme se shodnout zda tam dát či nedat sprchový box a velký otopný žebřík, nedotažená podlaha…čeká se na dveře.

Ložnice:chybí komoda a jedna polička plus osvětelení nad postele a slušné záclony a závěsy tak jako v celém domě. Záclony byly skvostné, drahé a něměcké, dokonce i vyšívané. Můj muž je párkrát přiskřípl do okna a v pracovně jsou v nich pracně vykousané díry a místy mají vzoreček od rozmáznutého komára.

Pracovna: tam je toho hodně, Kryštofek ji celou sežral.Doslovně.Zničená plovka, sežrané lišty,záclony, nábytek, a exklusivní díry do špalet.Máme tedy místnost, kterou nemůžeme používat, protože ji obsadil králík. Máme ho rádi, jinak by už šel s ranečkem do světa. Někdo ho vyhodil na ulici a my ho našli, on je takový plný života a je to příšerný raubíř,ale taky velký mazel a je moc vítací.

Takže už chápete, proč se není stále čím chlubit a že jako žena, která to chce mít dokonalé a načančané se prostě tímto nechlubím. Vyfotila jsem to tak jaká je realita….. a ta je trochu smutná.

Jsem vášnivá nelyžařka. Naprosto a neodolatelně! Asi to vzniklo proto, že jsem kdysi měla za partnera cvoka závislého na adrenalinu s možností si dokázat, že je cvok. Lezla jsem po skalách, horách i dolinách, spala v mrazivých nocech bez přitulení ve spacáku vhodného do -12st. v minus 13-ti st. a omrzly mi nohy a vypěstovala si chladovou alergii. Což je příšerná intergalaktická svědivka rudé barvy. Takže jistě chápete, že můj vztah k zimě není příliš vřelý. Ale i přesto, že poslední měsíc jen odhrnuju sníh, škrábu led a krosím silnice v našem korábu Ford Fiesta každé ráno mlhou, tmou, závějemi, ledem a krajinou, jsem se včera dobře vyspala. To obnáší hodně věcí. Přimhouřím oko nad nepořádkem, jsem čilá a milá. To poslední znamená, že učiním svého muže šťastným a například s ním pojedu na hory.

Příprava na cestu byla tragická. Najít celou zimní výbavu na snowboard (ten jediný se nemusí moc hledat, leží v chodbě a vzhledem k velikosti by se s ním dal odklízet sníh před barákem místo radlice, ovšem nemám to dovoleno) zabralo hodinu. Pak ještě termosku, batůžek a banány (přibalil manžel na svačinu-přivezeny zpět nedotčené). Obléknout se a našminkovat byla záležitost fteřin. Jsem přece zkušená žena.

Cesta do Hradce celkem šla. Občas byla mlha, občas jsme něviděli, protože jsme koupili blbý odstřikovač a měli mastné neprůhledné sklo. Natankovali jsme benzín a pochvalovali si jak se krásně jelo. Najednou jsme vyjeli z mlhy a ve vyšších polohách svítilo slunko na azurovém nebi a sníh se vzorně stříbrnil po polích (jak z kýčovitého letáku na alpská střediska). Navigace zlobila a zpříjemňovala nám cestu tím, že se restartovala v pravé chvíli, kdy jsme nevěděli kudy kam a z výletu na hory (původně do Říček) byl orienťák. Nezbylo než se držet kousek před cílem info tabulí kudo Říček. Cesta zhoustla, ujetý sníh, vyhrnuto sotva pro jedno auto a hlásající cedule, že se silnice v zimě neudržuje (nešlo to přehlédnout v praxi) nás nevyvádělo tak z míry jakože jsme potkali na této silnici pluh v protisměru a vedle nás byl už jen dvacetimetrový sráz. Pocvičili jsme si jízdu na milimetry a pokračovali dál. Kochali jsme se krajinou. Navigace nám stačila před svým uložením k zimnímu spánku sdělit, že jsme 6km od cíle. No a my už ujeli 10km a cedule Říčky hlásala stále 8km (už po několikáté…). Říkali jsme si, že nás nic nezastaví a zastavilo. Pošplhali jsme do kopce a tam silnice končila tak, že prostě nebyla…dál už byla jen 60cm vysoká závěj. Zastavili jsme se nadechnout a vyčůrat uprostřed ničeho. Otočili Ferdu a jeli do Deštného.

Zaparkovali jsme kousek od sjezdovky a bylo to moc fajn. Postávala jsem ve fleecovém kabátu s kapucí jak pro aljašského vůdce psího spřežení, džínách a sněhulých pro babičky (ale jsou bezva teplé, ikdyž kazí outfit ))) u sjezdovky a čekala až manžel vyjede nahoru a sjede dolů. Neočekávala jsem krátký interval po předchozích zkušenostech a šla si koupit výborný plastový kelímek se svařáčkem. Musím říci, že mě za chvíli přestali zábs nohy a začalo mě to tam bavit. Jak si všichni ti lidičkové prožívali ty svá malá dramátka. Děti plakaly, že tam nechtějí být. Otrávené manželky, otrávení manželé, mládež co frajeřila před sebou navzájem (těžko rozeznat, kdo z nich byly dívky a kdo chlapci), parta lidí z práce, kteří si vzájemně řešili svoje postavení v práci i na sjezdovce. Předbíhající lidi i ti poctiví, co se nudili ve frontách na vlek. Mladá paní, co příjela s obličejem od krve, že to vzala po ledovce na snowboardu a všemi sledovaný držkopád jednoho frajera snowboardisty. Taky klasická komická valná hromada lyžařů uprostřed svahu…. Po několika letech jsem si dala langoš, než jsem se prokousala k půlce už byl mražený a manžel si dal nudle s Podravkou (zřejmě místní specialitka).

Když už byl muž znaven a otráven arogantními polskými turisty, kteří dorazili kolem oběda a chovali se jako že jim to tam patří, rozhodli jsme se jet domů. Byli jsme příjemně unaveni, vyvětráni a všechno nás krásně bolelo, ale stálo to za to. Musím říci, že se mi fantasticky spalo a dobře dýchalo, což po měsících ve smogu v jakém žijeme v Olešnici bylo jako když si dáte ozdravnou lázeňskou kůru!

…..letošní zima je velmi obdivuhodná. Každé ráno nám přináší nějaké překvapení a den tak začíná rozcvičkou tu v chumelenici, tu v třeskutých mrazech, kdy je potřeba dostat Ferdíka do pojízdného stavu na nějakou přilehlou komunikaci.

Oproti mým kolegům a kolegyním, kteří ráno ještě vychrupují a pěšky do práce to mají 10 či 20 minut a přesto přijdou o pár hodin pozdě, protože je kalamite a nejel trolejbus a nedej bože, když má trolejbus více než deseti minutový interval, já musím vstávat brzo a zápasit s přírodními živli. Nakonec si člověk už nějak zvyká a tak škrabu auto, vyhrnuju auto, vyhrnuju cestu do naší slepé ulice a čekám až se rozmrazí okna.

Ale včera, včera nám prostě zmizela silnice! Běžně si to k nám vinula příjezdovka a včera nic. Všude bílá pláň!Půl metru sněhu a silnice se někde flákala a nedostavile se před náš dům. Chvíli jsme koukali, zda odněkud nepřichází, pak jsme pochopili, že nejsme v ateliéru filmového studia, kde by natáčeli další díl sci-fi seriálu Duna. Museli jsme se podívat pravdě do očí a vzít do ruky lopatu. Zrovna když má do práce přijet návštěva z Ministerstva a jak jsem předpokládala kolegyně z Pardubic přijde pozdě- však chodit pěšky se nenosí. Neměli jsme příliš šancí to vyházet dříve než do oběda. Zachránil nás místní uklízecí macho (mačo) s ještěrkou a na ní připevněnou radlicí. Viděl naši snahu s lopatama a tak tu ještěrku rozparádil, nasadil výraz lovce kanců a rozjel se proti bariéře sněhu na plný knédl. Hrdinsky se srazil s pár tunovou masou sněhu a odtlačil ji kousek dál. Pak se tomu papa vozítku začali protáčet kola, ale nedal se a nakonec nás vysvobodil kompletně a tam úplně dole jsme našli naši silnici. Bohužel se i tak dalo sotva vyjet a Ferdíkovi se protáčela kola na to neřestném sněhu, ale nakonec jsem statečně vyrazila do práce a cestou jsem potkávala vícero zmizelých cest.

Kolegyně samozřejmě dorazila pozdě, jak jinak. Jo a zapomněli mi říci, že se porada o hodinu posouvá. A taky mi sůl rozežrala moje super kozačky. A vůbec to byl den na houby!

Dneska jsem dobře vyspala, ikdyž za okny zuřil děda mráz. A když jsem se v kalhotkách a ušmoulaném manželově triku docourala bosky do obýváku a z displeje meteo stanice na mě zablikala venkovní teplota -19st, urychleně jsem se vrátila a zalezla na chvíli do vyhřáté postele. Brrrr, ani se mi nechtělo do práce.

Na stolku mi na mobilu blikala zpráva. Hm, to zas bude nějaká reklama. Budím manžela, který chudák nevěděl co se děje a hlásím mu: „TaK Míša má holčičku a píše, že obrovskou.“ Říkám to nadšeně, jakoby se děti v porodnici vybíraly podle velikosti. Jakože by přišla maminka do porodnice a řekla „…já bych chtěla dneska jedno iks esko..“ a druhá ve frontě hlásila …“manžel by chtěl chlapečka velikost iks el,prosím a dvakrát….“

Mám asi tak pět kamarádek. Jedna je nejlepší, jak jinak. Má dítě ve vdorovitém věku 4 let a manžela, co by bral místo dítěte spíš robota Transformers. Sdílíme spolu názory na chlapy a máme rozdílný vkus na ostatní věci. Řešíme takové ty rodinné vztahy a práci.
Další je vdaná a zatím bezdětná. Je strašně charismatická a správně zábavná. Umí být šťouravá a svým způsobem velmi milá, ale to ona si rozhodně nemyslí. Je to zpěvačka a ještě vypadá krásně a atraktivně, ikdyž tvrdí, že má něco s pneuservisem neb stále hovoří, že má pneumatiku. Což nechápu, čím se chlubí…. máme doma sadu letních i zimních a nechlubíme se s tím. Řešíme chlapy (jak jinak), esoterické a čarodějné věci. Jsme zkrátka záhadoložky.
A zbývající tři kamarádky si klidně otěhotněly. Evidentně na jaře. A já jsem v tu dobu zrovna dělala sádrokarton a tak jsem evidetně možnost plodného období prošvihla a těhotná tedy nejsem, ale máme doma stropy. Tyto tři kamarádky se neznají samozřejmě (aby si někdo nemyslel, že to byla plánovaná akce ve smyslu, trhneme rekord ), ale všechny měly termín porodu v rozpětí od 15.1. do 15.2..

Jedna z kamarádek si nenechala říci, co čekají,ale já si byla jistá, že bude mít dceru. Druhá měla termín 15.2. a já minulý týden věděla, že to bude tento týden a pak jsem věděla i přesný den, přestože jsem byla za hlupku, protože dotyčná byla večer autem u kamarádky. I stalo se. V pátek dopoledne mi přišlo, že porodila první kamarádka a to dceru Aničku, odpoledne porodila druhá kamarádka. Její muž přišel s prkeným výrazem a označil porod za krutá jatka, ale má syna Adama. A dnes ráno jsme se dozvěděla, že včera porodila kamarádka dceru Magdu. Všechny maminky jsou šťastné. Jen je to, asi jen má domněnka, že hlavně proto, že to mají za sebou a musím říci, že jim to nezávidím a že je považuje za velmi statečné a bylo od nich hrdinské zmáknout porod a teď co dvě hodiny kojit. Což obnáší 45minut kojení, čekání až si mimi říhne a pak usne a pak mají pět minut na spánek mezi dalším kojením. Asi bych byla na drogách na jejich místě. Opravdu je považuji za hrdinky tak jako byla Maruš Curie Sklodowská, když si dovolila objevit polonium a radium nebo Johanka z Arku, která šla do halušek i do boje, přestože tušila, že to pro ni nedopadne optimálně. Nebo taková Xena, královna bojovnice… ehm, tak ta ne, ta je vymyšlená a tu určitě vymyslel chlap, protože nechci být negativní, ale představa, že běhám s mečem ve svých ženských dnech a proklálám mečem hruď záporňákům a padouchům a ještě u toho dělám to její juchíjůůůů, to je blbost.

A tak náš dům prokládám kousátky, chrastítky, hračkami a všemi těmi sudičkovskými přáními pro budoucí generaci mladých svišťů a těším se, že přecejen nám někdo bude vydělávat na důchody!