Stavíme Bungalow 13

Je středa a zítra nám přijede pán z Hradce Králové z Magistrátu – Oddělení životního prostředí – Vodní stavby, zkolaudovat ČOV. Doma panuje lehká nervozita a manžel se silně vžil do role septic managera. Všude se válí haldy sněhu a je tedy potřeba se k ČOV proházet a udělat cestičku, aby si to všechno mohl pan úředník zkontrolovat. Manžel pracně celé odpoledne pulíroval rošty, vymetal pěnu a odčerpával ze záchytné nádrže přečištěnou vodu do kanalizace (ještě nemáme vykopaný přepad) a uklidňoval Boženky (hodné čisticí bakterie), že všechno bude v pořádku a že jim to tam sluší.
Je čtvrtek ráno a v 8h přijde kolaudační úředník. Gaučík vypulírovaný a na baru se neválí obvykle tolik manželových krámů.
Je 8h čtvrtek ráno a nikde nikdo. Ani nikdo nevolá.
Je 8:30 a nikde nikdo.Nervozita stoupá a já v práci tiše za stolem pochybuji, jestli jsem něco špatně nedomluvila.
Je 8:40 a na ICQ mi přijde zpráva od mého muže: „HOTOVO.“
Nechápala jsem a myslela jsem, že to je to pověstné “ a hotovo“, když je všechno v temnotách gastroenterologického klima.
Přišla další, stejně neuvěřitelná,zpráva: „ZKOLAUDOVÁNO“
Tak tomu už jsem rozumněla.
Pan kolaudátor (jak ho správně vůbec nazvat) přijel, hodil pohled zhruba směrem, kde se ve sněhu lesklo víko ČOVky, zeptal se jestli z toho neteče černá voda, že to by neměla (né, neteče – Boženkám se u nás dost líbí). Pak na stojáka u báru hodil štempla, poznamenal si, že máme ještě záchytnou nádrž a že nemá námitek a je zkolaudováno a do 14 dnů to přijde písemně. Akce trvala asi 7minut. Prostě instatní kolaudace!

Včera ráno jsem si myslela, že to zase se zprávami přehnali a po sněhu ani památky. Tímto se zprávařům omlouvám, protože když jsem odcházela z práce (kde jsme s kolegyní vzdychali nad tou nádherou jak drobínce sněhánkuje), nemohla jsem ani najít Ferdu na parkovišti. Protože jsem si vyrazila do práce v sukýnce, roláčku a kabátku v parádních kozačkách, co jsou na ozdobu, vypadala jsem po dvou minutách jako skotský yetty, co se snaží holýma rukama vyhrabat auto ze závěje. Po dlouhé jízdě s ostatními dobrodruhy, kteří končili v práci jsem se plížila závějemi na silnici a byla jsem šťastná, že se zadařilo občas i zařadit druhý rychlostní stupeň. Domnívala jsem se, že když najedu na silnici první třídy a následně na dálnici dostanu se domů nejrychleji a nejbezpečněji. Musím uznat, že na silnici první třídy se jelo už i na trojku a maximálka byla 50km/h s drobným adrenalinem jak kolem všem ta autíčka tancovala (fakt nechápu, proč se nedělají taneční autoshow). Jela jsem se staženým zadkem, že by se mne měla radost i Hanka Kynychová. A když se blížil Opatovický nájezd na dálnici a silnice se rozšířila na čtyřpruh, předčasně jsem zajásala. Všichni ve vánici jeli v koloně s odstupem a v levém pruhu to rvali dva kamioňáci, co nás ohodili megašlichtou a několik vteřin se kolona zastavila, protože jsme nikdo nic neviděl jen konec světa. Bylo to jako by vám někdo pozvracel čelní sklo. Kvičela jsem jako o život a na adresu kamioňáků jsem poslala několik nepublikovatelných nadávek. Dálnice na tom nebyla lépe, ale jelo se vzorně sedmdesátkou v pravém pruhu, protože kdo se odvážil jen přejet přes tu šlichtu do levého (jako třeba já) rozhoupalo ho to jako blázen. Doklopítala jsem domů s očima jak tenisáky.

Překvapivě v Olešnici ještě mnoho sněhu nebylo, ale do večera se to změnilo na bílou poušť. Odvážně jsme se vypravili na vycházku a bičující vánice do očí nás ujistila, že bude lepší se jít koukat do tepla na telku. Barunka má oči sněhem zaváté, řekl by klasik, ale je to jako někde uprostřed Krkonoš a né v naší polabské kotlině. Brzo ráno jsem se zaradovala, že přijela rolba a my neumřeme hlady, protože si můžeme vyjet nakoupit.Ano, ale za dvě hodiny byla cesta zapadaná jako by tu nikdy žádná rolba nebyla.Rozhodla jsem se vzít lopatu a koště a tu cestu si prostě vyhrabat. Otevřu dveře a vykročím do prázdna. U dveří půlmetrová závěj. A sakra, byla jsem vyválená ve sněhu a to jsem ještě nevysvobodila auto ze sněhového příkrovu a neodhrnula mu kousek cestičky, broučkovi. Soused se snažil marně rozjet do práce, ale má to blíž silnici a nějak se mu to podařilo. Vyhrnovat nemělo smysl, chumelí jak blázen a za půl hodiny se stav blíží nule. Rozhlédla jsem se zda není nikdo na dohled a šla jsem si poskakovat do sněhu a válet se jak blázen, abych si to trošku užila. Bylo to prima, ještě, aby mi všechno uschnulo, tedy hlavně boty. Škoda, že se nedá z toho prašanu stavět huhulák a že nemáme sáňky . Ze zasněžené Barči zdraví stavebníci!

Protože se na nás hrne pohroma a pozvala se nám sem tchýně s tchánem a manželvou sestrou a švagrem, urychlilo se gruntování a úprava toalety. Protože naše krásná fialová toaleta byla velmi ošklivě šmouhatá, skončila v bílém provedení. Bylo to neskutečné to přemalovat a manžel se tak vyhecoval, jako když býkovi ve španělské aréně zamáváte socialistickými trenkami, a nabouchal na wc konečně vestavné police, aby bylo kam odkládat krámy. Tchyňa se pozvala schválně v pracovní den, kdy věděla, že budu v práci, aby provedla velmi kritickou inspekci. Takže zbytek svátků byl spíš hektický a já šůrovala jako divá a nyní nakládám kuřecí plátky, aby je mohl manžel zítra frknout na pánev a k tomu udělat brkaši, protože zbytečný litřík na společný oběd je trošku mimo. Horší je to s nádobím, jeho nákup jsem odkládala na později a tak se 5 lidí bude muset podělit o tři talíře a taky máme jen 4 židle u baru, páč zájezdy jsme do našeho domu neočekávali. Musím udělat netoxické papu, protože naše toaleta nemá dveře (nemáme žádné vnitřní dveře-takže chápete proč nevlastním jídelní servis pro několik chodů) a vše se rozléhá jako když Milka zabučí na úpatí Alp a v Itálii na pláži si německý turista myslí, že jede vlak…..