Stavíme Bungalow 13

Ano, je to tak… Na úřadě jsme byli dvakrát, co je potřeba..posháněli dokumenty, ukázali je paní úřednici, odsouhlasila je a pak nám předala i papír ohledně její návštěvy a řízení… Žádné změny oproti jako všichni kolem nemáme, jen místo garáže bude stání. Dům je postaven podle projektu..ovšem architekt, co nám dělal osazení si tam, jouda jeden, něco napsal jako nějaké všeobecné kecy, co asi kopčí všem…takže napsal, že se hasičák doporučuje a paní úřednice si vzala za své, že tam tedy musí být a že chce vidět i účtenku nákupu, aby jsme si ho nikde nepůjčili. Pak napsal, že použijeme růžový protipožární sádrokarton a my máme normy splňující Knauf sádrokarton půlka je ten zelený a zbytek béžový, takže madam by ráda nějaké intergalaktické prohlášení, že je tento sádrokarton stejný jako růžový, pak ji rozčilovalo, že nemáme mřížku na wc..měla být na boku, kde díra mezi trámy a mřížku máme…napsala si, že to chce ve dveřích…pak ji vadilo, že nám okapy nevedou do díry v zemi, že bychom takto mohli vyplavit souseda (pokud by tekla voda do kopce,jsem ve svahu pod ním a spíš od něj se sesouvá bahno…), následně ji vadilo, že skrz fr. okno je výšlap do nikam, kde měla být terasa a není a někdo by se tak mohl zranit a vystresovaný manžel pak nenašel předávací protokol od stavební firmy a ještě chtěla doložit, kam šel odpad ze stavby…což je ve smlouvě se stavební firmou a zbyteček šel do každoročního sběru nebezepečného odpadu v obci……od počátku máme dáno, že bude podlahové topení a ona si k sobě pokaždý dělala poznámku, že elektrokotel….ale pokaždý, ikdyž jsme hlásili, že ne, že podlahové topení je něco jiného a jaké bylo překvapení, že není elektrokotel, když je topení elektrikou a nejsou k tomu přímotopy…grrrr…

V době dederonových košil a béžových punčocháčků, kdy se ještě mandarinky považovaly za nejsvátější poklad a mrzký moučný nazelenalý banán za pochoutku, se u nás na vsi děti na Mikuláše strašně těšily.

Protože probíhal vždy v nejbližší sobotní večer daného svátku, nemohl nikdo dospat. Strašili jsme už od brzkého rána a otravovali celou rodinu svým nadšením. Za to jsme pak musela, dítka školkou povinná a takto vykořisťovaná, loupat ořechy na cukroví i pro neoblíbenou tetičku, co nám kradla Bonpari z pytlíku a tvrdila, že to je už od výroby.

Jakmile se pořádně rozednilo, už jsem hledala brusle nebo sáňky (představte si, že dřív sníh byl každou zimu a mráz zcela pravidelně) a s klucíma upalovala ven. Byla jsem jediná holka ve vesnici, takže jsem vyrostla trošku jako Tarzan mezi opičáky a k holčičím věcem mne táhly jen moje o mnoho let starší sestry.

Vraceli jsme se obvykle až odpoledne, zmrzlí s tvářemi rudými jako by je maloval sám pan Lada, promočení a spokojení!

Celou dobu se samozřejmě diskutovalo mezi dětmi, kdo co asi dostane a jestli se naučil nějakou trapnou básničku, ale hlavně, že v hospodě, kde se Mikuláš konal pro dvě spřátelené obce, bude promítání!

Setmělo se a maminky nás vyfikly, aby nám to slušelo, načesaly patky na stranu a šlo se do hospody! V sále bylo krásně vytopeno – jako v pekle! Všichni jsme se cpali do druhé řady, abychom dobře viděli na promítání, ale byli dostatečně daleko od Mikuláše s čertem.

Sál zhasl, děti vydechly v očekávání….

Protože byla tma nějak dlouho a zezadu se ozývalo hudrování promítače, některé malé děti propukly v pláč, v domnění, že už přichází čert…. Po malém zpoždění se spustila projekce filmu Vodní děti, což byl film napůl kreslený a napůl hraný a pro nás jedna z nejhezčích vzpomínek na dětství.

V kamnech praskalo…možná, že to praskal i zvuk tisíckrát omletého filmu, ale ta atmosféra! Když jsme utřeli poslední slzičku do našich kapesníčků z Milety Hořice, začalo se pomalu rozsvěcet a batolata propukala v pláč. My pětiletí mazáci jsme už věděli, co bude.

Následně se ozval zvuk kravského zvonce a řinčení řetězu…žádný jiný zvuk, ani vzlyk se nekonal…kdyby spadl špendlík, slyšeli by ho až v Praze.

A pak vstoupil majestátní Mikuláš (v podání pana Sýkory, který byl jedinečný!) a za ním o dvě hlavy menší čert (pan Rolník se ani nemusel za čerta maskovat) s našitým vyplazeným látkovým červeným jazykem přes černé silonky (doufejme) paní Rolníkové, které měl jako masku přes obličej.

Za nimi dva pomocníci s obrovskýma košema plnýma balíčků! Mikuláš vytáhl seznam a začal číst a zvát si děti na pódium. Všichni (včetně maminek a mimo tatínků!) jsme na Mikuláše valili oči a odříkali i to co jsme neuměli.

Někteří se odvážili i zazpívat a narušili tak tu půvabnou atmosféru, ale čert zachrastil řetězem a po třech pivech zahuhlal hudry hudry a píseň byla zkrácena na půlku první sloky.

Když produkce skončila a Mikuláš s čertem odešli dozadu do výčepu, nastala mela a šustění sáčků – porovnávání obsahu…dostávali jsme jeden balíček od “MNV” a druhý od rodičů (samozřejmě, že jsme si mysleli, že od Mikuláše).

Kdo dostal gumové medvídky byl macho!

My s Bonparami, Miňonkami a sójovým sukem, ale arašídami v čokoládě, mandarinkami a zeleným banánen, jsme šmelili tyto propriety za jednoho takového gumového medvídka! Byly to krásné časy!

Usínali jsme s balíčkem rozloženým na toaletním stolečku vedle postele, úsměvem na těch malých rtech, kde se rozpouštěl poslední medvídek a v hlavě si promítali celý ten zážitek……

Kdo čte náš blog občasně nebo pravidleně jistě ví o našem problému s kabelem el. vedení, který se, pravděpodobně sesvítil sám, na náš pozemek a to rovnou po celé délce vjezdu. Po více než půlročních tahaních a posunu odnikud nikam nám Čez část nákladů zaplatí a zbytek by měla dát obec. Proč obec nevíme, ale dosud se nám nikdo ani neomluvil a nikdo se k chybě nepřiznal. Navíc až budeme dělat vjezd, zámkovku a přední plot tak to budou neskutečné komplikace…kabel je místo jen dvacet čísel pod povrchem místo 1,5 m a hlavně se to smí jen ručně a to po oznámení Čezu 8 týdnů dopředu, za použití sond a označení vedení kabelu, schválení pracovníkem Čezu atd….dále musíme dodržet kolem kabelu ochrannou zónu a tak s plotem couvnout….no je to psycho a náš plot bude jako ze zadku….

Jinak už máme boční ploty – pletiva. Manžel už je jen musí dovypnout, ale jinak jsou funkční. Pro změnu nám po pračce odešel presovač následován domácí pekárnou….

Tak dnes je to 27. den bez pračky..a díky chřipce i bez ručního praní. Zítra nám laskavě v záruce snad opraví pračku… servis u nás je neskutečný. V zákoně stojí, že provést záruční opravu mají bez prodlení…ale tohle jsem opravdu nečekala. Nebo čekala? Nahlásím závadu do půl hodiny od vyzkoušení pračky a prohlédnutí, zda závada není na naší straně. Není, bliká stále chyba 003…nefunguje odčerpávání. Sepíšu protokol, volám tam,co jsme pračku koupili. Dobré, dostávám kontakt na servis. Problém, číslo neexistuje. Googlíme jiné číslo. Dovoláme se a dozvídáme se, že přijedou až za pět dní. Přijede servisák, chce do Candy narvat staré čerpadlo z Whirlpoolky, které má jiné konektory a nástavce…Protestuji, že je to v záruce. Dozvídám se, že nové musí objednat z Itálie od Candy, že se do týdne ozve. Neozval. Volám po osmi dnech do servisu a dostanu sprďáka od vlažné krasotinky, že až to bude tak se ozvou, že balíček od Candy už dorazil, ale ona se do něj nekoukala….čas letí jako bláznivý a mě skolila chřipka..neměla jsem fakt sílu prát v ruce a čekat tři dny na uschnutí, navíc ručníky, dečky, ponožky prát a manželovi velké mikiny jsem odmítala. Po týdnu se ozve dáma ze servisu, že servisák dorazí v pátek odpoledne. Na otázku, kdy odpoledne odsekne po vylosování času mezi 13-15h. Mám tu dva koše s prádlem včetně ložního a ručníky za měsíc….

Pokud jste zvířátkomilové jako já, ani dále nečtěte. Domeček máme zateplený, jen zbývá dořešit lepidlo na sokl a jak vymyslet pošlap u fr. oken. Tady jsme se zasekli. Když jsme začali dělat zateplení, odklízela jsem vše od stěn domu, jako staré fošny a takové krámy a vyběhla na mě máma myšová a upustila mláďátko před naším prahem. Lojzíka jsme se ujali, nějak jsme ho nedokázali nechat umřít. Já vím, jsme divní. Nejdříve jsme mu udělali pelíšek s kouskem sýra venku, že se pro něj máma myšová vrátí, ale nepřišla. Tak jsme krmili máleho myšáčka doma. Lojzík byl statečný, ale bohužel nám po třech dnech zemřel. Byli jsme z toho dosti špatní….Ne dlouho. Bylo třeba odkopat od soklu hlínu, aby tam šel lípnout polystyren. V tom se z děr u domu a zbytků prkýnek vyvalila myší famílie o dvaceti kouscích. Uáááááá. Tak to ne. Takhle bychom si matko přírodo nerozuměli. Myši zdrly a my si bláhově mysleli, že navždy.

Až do předevčíra! Manžel přichází ze zahrady a periferně vidí díru v soklu… Co to je?! Mrkneme dovnitř a tam myší pelech na zdi a v zateplení vykousaná díra 20x 30 cm! Neuvěřitelné bestijky. Nastal poplach, zda ty potvory nezničily víc toho zatepleni…. Nedalo se nic dělat a bylo rozhodnuto použít nehumanní praktiky a byl zakoupen jed na myši . Manžel to nasypal kolem domečku úplně ke zdi, aby se žádné jiné zvířátko neotrávilo. Ráno jsem rozklepaně obcházela dům, zda tam nějaká myš nezhynula. A nezhynula. Snad si zatím vzaly ranečky a popolezly někam jinam. Horší věc je zahrada, nějaké větší zvíře (potkan, krysa, lasička či kuna) si tam vyhrabalo několik propojených nor přes noc…. Nějak přestávám mít tyhle nezvané nájemníky ráda!

Rozhodla jsme se vytípnout ta hezčí místa z našeho domku…hned přemýšlím zda udělat i odstrašující album, kde budou vidět nedodělávky, povalující se bordel a nářadí, uložené stavebniny, které nemohli zůstat venku díky nepřízni počasí atd. …..

Protože nám počasí stále nepřeje dodělat zateplení, rozhodli jsme se řešit našeho Ferdu. Asi před třemi měsíci se začali mezi třicítkou a padesátkou ozývat prapodivné zvuky. Měli jsme najeto zhruba 90tis., na autě prodlouženou záruku Ford Protect, takže jsme s důvěrou a bez obav šli do servisu. Poprvé si to technik v HK poslechl a prohlásil, že to slyší …to že bude řemen. Na něj se záruka nevztahuje, ale dobrá řemen stál asi 570,- plus práce. Domluvili jsme si termín. Zvuk šicího stroje, jak to již někdo popsal na diskuzích Fordu, byl výraznější a bylo ho slyšet už i při vyšších rychlostech a dokonce i při pouhém nastartování a lehkém přidávání plynu. A tak jsme strávili 4h v servise, kde určili, že řemen to tedy není, že to bude ložisko diferenciálu nebo něco s převodovkou, ale to, že je na 14 dní bez auta a deklarované zapůjčení auta bylo pouze lákavou představou neb jasně, ale za korunky, že by se vám vyplatilo si koupit na těch 14 dní ojetou Filcku (rozuměj Škoda Felicia). Dělalo se mi mdlo, denně jezdím do práce 40km a bez auta být nemohu. Z HK nás odeslali do Pardubic, že tam jsou zkušenější…. mezitím jsme najezdili asi 2000km. V Pardubicích jsem narazila bohužel na pana Přívětivého, kterému nikdo nevysvětlil, co jeho příjmení znamená a rozhodně zde neplatilo nomen omen. Vytáhl mě s autemna rušnou čtyřproudovku a v tom kraválu samozřejmě nic neslyšel, posléze sjel. Hlásím poctivě šicí stroj (není nad multifunkční auto), ale technik, že nic neslyší….najezdíme pár kiláků a při tom se mi dostává přednášky na téma vyčůraný a hloupý zákazník, který si nezaslouží než si za to své vymýšlení všechno zaplatit. Pak mě ubezpečil, že se ta naše záruka vlastně na nic skoro nevztahuje a že když rozeberou převodovku tak to nebude jen 14 dní,ale mnohem déle a bla bla… a taky, že musí přijet expert z Prahy, aby to posoudil vůbec, že se jedná o reklamaci….Metoda zastrašíme zákazníka, třeba si to rozmyslí.

Vytrvala jsem a dostala technika pana Zeleného. Hurá, poslouchal, co mu říkám a jel tak, aby to slyšel a on to slyšel, halelujah, halelujah! Pak zastavil a zjistil, že to dělá i při vyřazení i bez spojky, což byla novinka. řekl, že to bude spojka nebo spojkové ložisko a vyloučil s mou úlevou převodovku. Dobrá, je to tam, máme ujet dalších 2000km a přijít, že se domluvíme, co s tím dál. O ničem nikde neproběhl ani zápis a záruka se úspěšně krátila….

Má čtvrtá návštěva servisu proběhla rychle, šicí stroj přidal na intenzitě a na trojku to začalo i klapat (že by nová funkce třeba espresovač?). Byl tam pan Zelený, sedl do auta, ani nebylo třeba někam jezdit a řekl, že to slyší, že to bude řemen (zde by se mohl inspirovat Dan Brown, že vše se vrací k počátku). Byla jsem překvapena, že se vracíme zpět k řemenu. Domluvili jsme se na dnešek, že si to tam nechají do odpoledne a zjistí závadu a pak se domluvíme na dalším postupu. Opět jsem se dozvěděla, že ta naše záruka se vlastně na nic nevztahuje, jen na ty „velké“ věci jako motor a podobně. No, neměli ani podruhé pravdu. Vše jsme si nastudovali.

Dnes dorazím do servisu, bohužel na mě zbyl pan Přívětivý, který mě ubezpečil, že když to bude něco takového a makového tak si tam auto nechají než objednají díl. S tím jsem nesouhlasila, nebylo to domluveno auto jsem chtěla odpoledne. Rovnou aniž by identifikovali závadu mi řekl, že si to zaplatíme, že se na to (sakra na co, když nebyla určena závada) záruka nevztahuje a stejně nám končí záruka (což znamená, že stále ještě platí). Místo reklamace mi rovnou vyplnil zákaznický list s odhadem ceny na 3000,-Kč. Pak si teprve sednul do auta a prohlásil, že nic neslyší, pak tedy trošku, že něco slyší a nakvašeně s Ferdou odjel. Veškerou komunikaci jsem nechala na manžela, protože se ani sami neměli k tomu zavolat jak to vypadá, co s tím je a manžela moc zajímalo jaktože to nepřijali jako reklamaci.
….pokračování dopíše manžel, jakmile najde chvilku, ale stojí to za přečtení!

Včera proběhlo zateplování domečku polystyrenem. Pracovali na tom naši milí sousedé, kteří to mají zmáklé a k ruce měli mého muže ve funkci HOKR, což nebudu rozvádět. Upřímně bych raději lepila polystyren než skákala od pěti ráno v kluchyni. Zřejmě nejsem ten správný typ ženy, co je nejšťastnější se zástěrou v kuchyni a jednou rukou vaří a druhou žehlí…. Takže to bylo kafíčko, pivíčko, čajíček, obložené chleby a kuřecí řízky s br.salátem a jako desert tiramisová zmrzlina….myčka se otočila ten den třikrát a já stokrát, protože Harry měl průjmík, operativně jsem žehlila a uklízela, prala a víkend v čudu. Lepení jim šlo od ruky, ale stejně polystyren došel, protože ho nedovezli ze stavebnin jak měli a lepidlo jak by smet, takže je to nedodělané. Snad následující neděli by se to mělo hodit do lepidla,ale do té doby by to chtělo ten polystyren a dodělat špalety. Trošku ty okna jakoby zapadla nicméně to ještě utlumilo zvuky z venku. Budu se snažit dodat fotky, ale zlobí mě velmi Firefox na mém stroji. V sobotu jsem po alergickém extempore, kdy jsem ochutnala nějaké čínské sušené ovoce a málem zaklepala bačkorama, konečně doplela zahradu. Huňatý trávník na kterém jsem tak pyšně pracovala můj muž v náhlém pohnutí a zapůjčení sekačky odsoudil k zániku a dílo dokonal, když na ten zbídačelý trávník vyprskl celou pixslu pěny, co se tedy rozhodně nevsákne ani nevstřebá….Plakala bych!

Takže jsem slíbila udělat mini reportáž o Vinařském pardubickém půlmaratónu. Manžel se vrhl na běh jako Shrek na Fionu a dá se říci že začal před 10-ti týdny trénovat z úplné nuly a povánočního tělesného nekondičního stavu, aby se vypracoval na budoucího závodníka a běžce. Psychologicky je to asi otázka řešení třicátníků, aby si ještě dokázali jací jsou štramáci a jsou to štramáci! Fajn, manžel se přihlásil na 21km dlouhý běh. Do té doby dal asi 15km, ale přípravu nezanedbal a tak se mi v kuchyni místo koření a lahůdek objevoval bílý prášek neznámého původu, který byl identifikován jako iontový nápoj a hromady vitamínů a přípravků podpůrných pro sportovce (měli by dělat i něco pro ženy v domácnosti omdlévající únavou nad nevyžehlenou hromadou, nad špinavým nádobím, drobkama pod pohovkou, nevytřenou plovkou se stopami upocených nohou velikosti 45 a zašpiněnou koupelnou, kde je otázka minuty ji po sobě uklidit, kdežto gruntování zašlé špíny zabere i několik hodin…..). Skříňka dostala svou vyhraněnou poličku, kde přijímala sportovní oděv vhodný pro běžce a pachy, které k tomu patří.

Nastal den D. Ranní vysedávání na wc u mého muže způsobila za a) nervozita nebo za b) mléčná kaše k večeři. Spravilo to Immodium. Dojeli jsme do Pardubic, relativně pěkně zaparkovali a šli se zaregistrovat. Čekala jsem nějaký obřad,ale bylo to „háááá Truksa“, škrt a předaná igelitka s bavlněným tričkem, diplomem, který byl zahlcen reklamou, lístkem na jídlo (který jsme hned ztratili jak byl prťavý), jablkem, co pamatovalo ledacos a lahví dobrého vína. Číslo bylo třeba přišpendlit na závodníka a jak to bývá, když už bylo třeba špendlit, nebyly špendlíky k nalezení a bylo nutno vyškemrat špendlíky jinde. Sledovali jsme předběžně soutěž handbikerů a nechápali imbecilnost metr od nás stojících policistek (opravdu elita národa a asi se začnu v olicích bát i za dne), které se bavily jak hloupé pipky, co to je „hanbik“ (foneticky) a jak pozná tandem od handbiku…přičemž tam zuřivě mávaly a slintaly si vzájemně do píšťalek, aby pak nechaly omylem místo do cíle projet jednoho hanbikera ještě další kolečko….Na jeden přechod tam byly 4 ženský a přitom o pár metrů dál courali chodci v závodišti zcela nekontrolovatelně.

Pak se odběhl lidový běh, kde mě zaujala jen paní běžící s pejskem a následně tlupa in-linistů. Protože byl vyhlášen smutek za polské oběti tragédie, byl zrušen jakýkoliv doprovodný program a to zas byla tragédie pro diváky, pro které to nebylo nijak atraktivní a tak krátce po startu hlavního závodu, žízniví a haldoví odešli domů a jen rodinní příslušníci posečkali a každé kolo fandili svým závodníkům.Takže atmosféra nulová.

Potkala jsem paní Danu Zátopkovou a mám její podpis obrázkem. Je to velmi milá a vitální paní, která ve svých 88 letech běhala na podium předávat ceny mnohem svižněji než moderátor. K uloveným podpisům patří také podpis budoucí olympioničky Anky Pichrtové a pana Jiřího Soukupa (82let) -nejstrašího závodníka.

Závodníci byli všehochuť a předem jasní vítězové z Keni stáli včele. Po rozběhání se začali všichni srocovat před dvanáctou u startu a vytvořili docela slušný chumel (bylo přihlášeno 1021 účastníků). Jenže pořadatelům nefungoval radiový přenos a tak se bavíme tak všichni mezi sebou a najednou „puf“ a bylo odstartováno. Naštěstí se start ucpal a tak se šlo po výstřelu pěkně dopředu než se to rozběhlo. Pak najednou bylo ticho a prázdno a bylo slyšet jen rozčilené fanoušky u moderních kadibudek, které pořadatelé řádně nadimenzovali a pro 1000 závodníků a dalších tisíc lidí kolem dali tyto kadiboudy pouze tři, přičemž hned po startu už fungovala jen jedna. A protože všechno bylo zavřené a nebylo si ani kde odskočit fanoušci zmizeli.

Po prvním kole, které manžel přepálil a běžel 9,5km/h, se pár lidí sešlo (vč. mně a kamarádky s dítětem) a viděli jsme rovnou do cíle vplout keňské gazely (čímž skončila ta nejatraktivnější část pro diváky). Manžel vypadal ještě svěže, nechystal se zkolabovat a tak jsme čekali 3/4 hodiny na druhé kolo, kdy poběží… To už trošku funěl, nicméně mě řekl pár milých slov a běžel na poslední vyčerpávající kolo. A tak čekám a čekám (již sama s asi 7lidmi v zádech) před cílem na manžela a on pořád nikde….nicméně za chvíli jsme ho zahlédla v hledáčku a zoomu fotoaparátu a mávaje na sebe jako dva milenci po dlouhém odloučení se blížil k cíli. Tlačila jsem se honem přes zábrany, al e neplánově zrychlil a já tak nestihla vyfotit jak proběhl cílovou páskou a dostal medailyza účast. Vypadal na šlupky a nebylo jasné jestli pláče nebo bude blinkat, ale ustál všechno a voda a dobré pardubické koláče mu pomohly. Oblímal mne jako, kdyby mě někdo vytáhl ze chřtánu islandsk sopky a zažehnal tak absenci domácího servisu. Byla to dojemná chvilka, na kterou vzpomínám naposledy před sedmi lety, když jsme se brali. Pořadatelé trošku nepřemýšleli a vyšťaveným závodník po doběhu nabízeli guláš, což bylo zralé tak akorát na to ho vrhnout pod nohy studentům, kteří rozdávali občerstvení. Trošku si tam přihřáli polívčičku politické strany před volbami, ale to si asi ani nikdo nevšiml. Pak bylo slavnostní předávání cen na podiu, což bylo pěkné a manžel se vyfotil s dvěma největšimi českými borci, což uvidíte ve fotogalerii. Pak jsem řídila domů a manžel byl ještě ovíněn euforií, že to dal ten závod a tak jsme se šli večer ještě 11km projít. Nicméně byl smutný, že to s ním žádný z jeho přátel vůbec neprožíval a ani nidko nepřišel mimo mne a mojí kamarádky. Byl to zasloužený výkon a vydřený! Číslo 398 doběhlo půlmaratón za 2:35:50!

Není od věci zmínit novinky na našem panství . První novinkou je, že můj muž začal běhat a tuto sobotu se zúčastní Pardubického půlmaratonu. Já uběhnu maximálně 400m (občas i kilák) a to jen v případě, že je tam nějaký výprodej. Začali jsme chodit na dlouhatánské procházky po okolí (10-15km), abychom poznali, co máme za humny. No, upřímně okolí naší obce je čisté,ale jen kousek od nás na Převýšov a Žizelice jsou příkopy plné smradlavých odpadků a ledacos se tam rozkládá, uprostřed ničeho u křovíčka jsou vyhozené matrace, kočárek… igelitky s plastama a jedno místo bylo snad i s rozkládající se mrtvolou. Jinak příroda je tam skvostná.
Doma jsme příliš nepokročili, ale okolí domu se začíná měnit. Na etapy hrabu zahradu a snažím z toho rumiště vytvořit pěkný kout. Udělala jsem zdobivou terásku s květinami před vchodem a druhou miniterásku před fr. oknem. Soused naproti nám ve slepé ulici začal stavět, takže jsme pod absolutní ztrátou soukromí a začalo se stavět a činit vícero lidí na parcelách, takže ta zimní uzavřená idylka je v háji. Pletivový plot jen vymezí hranice,ale dokud to nezakryjeme nějak více tak o soukromí se nedá hovořit. Takže jsme i odstoupili od plánu zakoupit lavičku, aby si bylo venku kde posedět, protože si posedět s hordou zíračů (viz předchozí článek) nebo hulákajících a věčně pokřikujících zedníků ztrácí na idylce. Takže chodíme hodně na dlouhé procházky za jakéhokoliv počasí nebo jsem zavřeni v obýváku, protože před ložnicí nám chodí kadit a čůrat náš horní soused a vůbec se nestydí…..